ECLI:CZ:US:2023:1.US.208.23.1
sp. zn. I. ÚS 208/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jaroslava Sloupského, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Pražská 255/41, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2022 č. j. 22 Cdo 2278/2022-322 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 22. 3. 2022 č. j. 69 Co 294/2021-292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se žalobce domáhal určení vlastnictví k stavbě vodního díla, hráze ohrazující umělou vodní nádrž. Okresní soud v Olomouci došel k závěru, že hráz není samostatnou věcí v právním smyslu ve vlastnictví žalobce, ale součástí pozemků ve vlastnictví žalovaného a žalobu zamítl. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud dovolání odmítl.
Stěžovatel uvádí, že skutkové závěry soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy a soudům vytýká nesprávné právní posouzení věci, které je v rozporu s jím uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se skutkovými závěry učiněnými soudy a na ně navazujícími právními závěry. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy řádně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k uvedeným závěrům. Soudy dostatečně osvětlily, proč nelze v tomto případě považovat hráz za samostatnou věc v právním slova smyslu, ale za součást pozemku, včetně odkazů na relevantní judikaturu. Stejně tak se se vypořádaly také s odkazem stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1516/2020, když hráz v stěžovatelem označené věci sice vykazuje některé shodné znaky, není však zcela totožného provedení jako v projednávané věci. Soudy v souladu s judikaturou upozornily na skutečnost, že posouzení, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů nebo součástí pozemku, záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že závěry odvolacího soudu nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud je náležitě odůvodnil a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Skutečnost, na níž upozorňuje stěžovatel, týkající se povolení k nakládání s vodami, není pro posouzení věci relevantní.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu