ECLI:CZ:US:2023:1.US.218.23.1
sp. zn. I. ÚS 218/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) D. H., 2) G. S. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupených Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 848/2022-454 ze dne 22. září 2022 a rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 356/2021 ze dne 7. prosince 2021 a Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 38 T 73/2021-298 ze dne 13. srpna 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele společně s dalším obžalovaným vinnými ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona ve formě spolupachatelství, za což uložil stěžovateli 1) trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu čtyři roky, zároveň nad ním vyslovil dohled a současně mu uložil povinnost podrobit se psychologickému programu na zvládání agrese; stěžovateli 2) uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců ve věznici s ostrahou. Všem obžalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 934 Kč; zdravotní pojišťovnu se zbytkem nároku a poškozeného s celým nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele 1) zrušil výrok o trestu a náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně a znovu rozhodl tak, že tomuto stěžovateli uložil za uvedený zločin a za sbíhající se zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 58/2020 ze dne 7. dubna 2021, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. 44 To 155/2021 ze dne 31. května 2021, souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Zároveň nad tímto stěžovatelem vyslovil dohled při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 58/2020 ze dne 7. dubna 2021, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. 44 To 155/2021 ze dne 31. května 2021, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu. Poškozená zdravotní pojišťovna byla zcela odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele 2) bylo zamítnuto. Nejvyšší soud dovolání všech obžalovaných odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupení stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhují zrušení napadených rozhodnutí v přesvědčení, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Podle stěžovatelů nelze z provedených důkazů (především z výpovědi poškozeného), usuzovat na právní kvalifikaci, kterou nalézací soud zvolil, a další soudy aprobovaly. Stěžovatelé vyjadřují nespokojenost s hodnocením Nejvyššího soudu, který obhajobu označil jen za za účelovou snahu zbavit se trestní odpovědnosti, což stěžovatelé považují za porušení práva na obhajobu. Stěžovatelé nezpochybňují výpověď poškozeného, ale pouze její interpretaci obecnými soudy, a dále mají za to, že z kamerových záznamů není patrné, že by stěžovatel 1) poškozeného udeřil, přesto je incident stěžovatelů s poškozeným takto popsán ve skutkové větě. Za pochybení považují rovněž postup soudce nalézacího soudu, který se při rozhodování vyjadřoval i k jejich vzhledu (k fyzické zdatnosti); podle jejich přesvědčení tím nebyly dodrženy požadavky na nestranného soudce a rozhodoval vyloučený orgán [viz nález sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. listopadu 2010 (N 223/59 SbNU 217)].
4. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není obecným soudem dalšího stupně, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle. Nic takového v projednávané věci nezjistil. Z napadených rozhodnutí je patrné, že argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti je opakováním jejich obhajoby a námitek z odvolání a dovolání, přestože se s ní obecné soudy vypořádaly a dostatečně srozumitelně odůvodnily, proč ji nepovažují za relevantní.
5. V řízení bylo prokázáno, že spoluodsouzený (viz věc vedená pod sp. zn. I. ÚS 231/23) přizval stěžovatele k jednání s poškozeným (vrácení bytu, klíčů a kauce), pachatelé pak s využitím početní i fyzické převahy jednali agresivně a poškozenému způsobili škodu (zranění). Poškozený zprvu nechápal důvod jejich chování, ustupoval před nimi, teprve z jejich vyjádření pochopil vztah mezi jejich jednáním a ukončením nájemního vztahu. Takové závěry vyslovil nalézací soud nejen na základě výpovědi poškozeného, ale i kamerových záznamů v domě a jednání stěžovatelů vyhodnotil jako trestný čin vydírání. Rozsah dokazování a vysvětlení vyvozených závěrů nalézacím soudem posoudily odvolací soud i Nejvyšší soud jako správné, zákonné a logické.
6. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) představují záruku, že o věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Podle čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny jen soud rozhoduje o vině a trestu. Uvedená ustanovení však účastníkům řízení neposkytují záruku, že v jejich věci obecné soudy rozhodnou způsobem, který očekávají, ani že právní názor účastníků bude akceptován. Účelem práva na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy] je možnost obviněných bránit se tvrzením obžaloby, jeho porušením však není, posoudí-li ji obecné soudy jako nevěrohodnou a odporující ostatním provedeným důkazům. K fyzické disponovanosti stěžovatelů zmíněné nalézacím soudem se vyjádřil odvolací soud (odst. 10), který uvedl, že pohrůžka násilí se může projevovat i konkludentně, například právě fyzickou zdatností, a proto zmínění fyzické disponovanosti není předsudečným přístupem k obžalovaným (obdobně i Nejvyšší soud na str. 7 odst. 3).
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují svoji obhajobu, aniž by uvedli cokoli, z čeho by bylo možno dovodit, že obecné soudy porušily jejich základní práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy se věcí zabývaly v dostatečném rozsahu a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu