ECLI:CZ:US:2023:1.US.2237.23.1
sp. zn. I. ÚS 2237/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Baxou o ústavní stížnosti obchodní společnosti Dopravní rozvojové středisko ČR a. s., sídlem Na Kavčích horách 1103/4, Praha 4 - Podolí, zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3 - Vinohrady, proti výroku V. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2023 č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2020 č. j. 36 Cm 100/2007-715 a výroku III. doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2022 č. j. 36 Cm 100/2007-767 a návrhu na uložení povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti KOVOŠROT GROUP CZ s. r. o., sídlem U kabelovny 682, Praha-Dolní Měcholupy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a uložení povinnosti Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení bezdůvodného obohacení s příslušenstvím. Stěžovatelka byla vlastnicí pozemků v katastrálním území Štěrboholy, obec Praha, včetně dráhy vlečky. Vedlejší účastnice, jejíž právní předchůdkyně vykonávala funkci hlavního vlečkaře, provozovala převážnou část těchto pozemků se stavbou vlečky ke komerčním účelům, aniž byla ochotná uzavřít se stěžovatelkou nájemní smlouvu. Stěžovatelka určila výši bezdůvodného obohacení podle cenového předpisu vydaného usnesením Rady hlavního města Prahy v částce, za kterou hlavní město Praha pronajímalo jím vlastněné pozemky v katastrálním území Štěrboholy. Městský soud v Praze (dále jen ,,městský soud") napadenými rozsudky žalobě v části vyhověl a v části ji zamítl (výrok I. rozsudku a výrok I. a II. doplňujícího rozsudku). O nákladech rozhodl podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.") a náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil (napadený výrok II. rozsudku a výrok III. doplňujícího rozsudku). Stěžovatelce i vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit náklady řízení státu (výrok IV. a V. doplňujícího rozsudku).
3. Vrchní soud v Praze (dále jen ,,vrchní soud") rozsudek městského soudu ve výroku I. (ve znění opravy provedené výrokem I. doplňujícího rozsudku) potvrdil (výrok I.). Doplňující rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žalobu co do zákonného úroku z prodlení z částky 1 335 667 Kč od 31. 8. 2015 do zaplacení zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu před soudem prvního stupně (výrok III.) a soudem odvolacím (výrok IV.). O náhradě nákladů před soudy obou stupňů rozhodl vrchní soud na základě §142 odst. 2 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení přiznal převážně úspěšné vedlejší účastnici v rozsahu 54 % (napadený výrok V.). Soudy obou stupňů argumentovaly tím, že ačkoli rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, nelze s ohledem na výši požadované a přisouzené částky aplikovat §142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat stěžovatelce plnou náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ústavní stížností napadá výroky soudů o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení. Uvádí, že soudy měly postupovat podle §142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat jí plnou náhradu nákladů řízení. Není spravedlivé, aby ve sporech, v nichž výše přisouzeného plnění závisí na znaleckém posudku, byli žalobci při rozhodování o náhradě nákladů řízení penalizováni za nesprávný odhad žalované částky. Pokud se soud odchýlí od tohoto ustanovení, měl by to náležitě odůvodnit. Vrchní soud tak však neučinil, městský soud odůvodnil své rozhodnutí v extrémním rozporu s reálným stavem věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že proti rozsudku vrchního soudu podala dovolání, avšak s ohledem na nepřípustnost dovolání proti nákladovým výrokům jí pro zachování lhůty nezbývá, než podat souběžně i ústavní stížnost. Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. stanoví, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
8. Ústavní soud přesto neshledal ústavní stížnost proti výrokům rozsudku městského soudu a vrchního soudu o náhradě nákladů řízení přípustnou. Podle §243e odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí závislá. Závislým výrokem je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát. Takovým závislým výrokem na rozhodnutí o věci samé je nákladový výrok. I případné měnící rozhodnutí dovolacího soudu podle §243d o. s. ř. obsahuje výrok o náhradě nákladů všech stupňů řízení (§243c o. s. ř. ve spojení s §224 o. s. ř.). Nejvyšší soud by tak otevřel prostor k tomu, aby se soudy opětovně zabývaly i náklady řízení a aby v rámci rozhodování o nich přihlédly k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti.
9. Je nerozhodné, zda stěžovatelka výroky o nákladech řízení napadla nebo nenapadla dovoláním. V případech, kdy je na napadeném výroku závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, není dovolací soud vázán rozsahem dovolacího návrhu (§242 odst. 2 o. s. ř.). Pokud je tedy dovoláním napaden výrok ve věci samé, výrok o nákladech řízení bude sdílet osud výroku hlavního a v závislosti na něm se také bude měnit.
10. Pokud tedy stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu, Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků. Nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, ale také by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. například usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19). K samotné podstatě věci by se nemohl vyjádřit, avšak při posuzování nákladů řízení nelze pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení v meritu věci, od které se odvíjí otázka nákladů řízení (srov. usnesení ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 2075/18 a další).
11. V dané situaci tedy platí, že ,,má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle §237 o. s. ř., pak je s ohledem na oprávnění dovolacího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) i ve vztahu k tomuto výroku." (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19).
12. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její nepřípustnost stěžovatelku nijak nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.
13. Ústavní soud proto rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Josef Baxa v. r.
soudce zpravodaj