ECLI:CZ:US:2023:1.US.231.23.1
sp. zn. I. ÚS 231/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele D. Ť., zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 848/2022-454 ze dne 22. září 2022, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 356/2021 ze dne 7. prosince 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 38 T 73/2021-298 ze dne 13. srpna 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele společně s dalšími obžalovanými vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1 a 2
písm. b) trestního zákona ve formě spolupachatelství, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř roků, vyslovil nad ním dohled a současně mu uložil povinnost podrobit se psychologickému programu na zvládání agrese. Všem obžalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 934 Kč; zdravotní pojišťovnu se zbytkem nároku a poškozeného s celým nárokem odkázal soud na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil výrok o náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně a znovu rozhodl tak, že ji zcela odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel brojí proti způsobu, jakým nalézací soud vyhodnotil provedené důkazy a soudu odvolacímu i dovolacímu vytýká, že vyslovené závěry aprobovaly. Stěžovatel je přesvědčen, že z provedených důkazů, především z výpovědi poškozeného, nelze zvolenou právní kvalifikaci vyvodit. Označil-li Nejvyšší soud obhajobu za účelovou snahu zbavit se trestní odpovědnosti, považuje stěžovatel toto tvrzení za porušení práva na obhajobu a samo zpochybnění by mělo vést ke zrušení napadeného usnesení. Obecné soudy rovněž pochybily, jestliže označily stěžovatele za spolupachatele, neboť se jednání popsaného ve výroku nedopustil a v řízení nebylo prokázáno, jak měl být nápomocen páchání zločinu. Stěžovatel sice poškozeného povolal, ale na předmětném místě byl jen z důvodu ochrany své přítelkyně před možným chováním poškozeného. Jeho aktivní účast obecné soudy nesprávně dovodily jen z toho, že na videozáznamu vyšli všichni obžalovaní společně proti ustupujícímu poškozenému; není však možné dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu. Podle stěžovatele došlo i k deformaci důkazů, neboť obecné soudy nahlížely na věc s předsudky a rozhodly, aniž by byly naplněny znaky trestného činu (povědomí pomocníka o úmyslu pachatele) ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1015/2013 ze dne 24. října 2013.
4. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně ani jim není instančně nadřazen; neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle.
5. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je jen opakováním jeho obhajoby, námitek z odvolání a dovolání, přestože se s ní obecné soudy vypořádaly a dostatečně srozumitelně odůvodnily, proč ji nepovažují za relevantní.
6. Stěžovatel dojednal s pronajímatelem (poškozený) vrácení bytu, klíčů a kauce a na místo setkání přizval rovněž spoluodsouzené, kteří se s využitím početní i fyzické převahy chovali agresivně a poškozenému způsobili zranění, aniž by jim stěžovatel v takovém jednání jakkoli bránil, naopak byl za nimi, když vyšli proti ustupujícímu poškozenému. Tato situace vyplynula nejen z výpovědi poškozeného, ale i z kamerových záznamů v domě a jednání stěžovatele bylo vyhodnoceno jako jeho spoluúčast při páchání trestného činu. Dokazování provedl nalézací soud v dostatečném rozsahu a srozumitelně vysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl; odvolací i dovolací soud se zabývaly opravnými prostředky stěžovatele dostatečně, aniž by v závěrech nalézacího soudu shledaly jakékoli pochybení.
7. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) představují záruku, že o věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Podle čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny jen soud rozhoduje o vině a trestu. Uvedená ustanovení ale účastníkům řízení neposkytují záruku, že v jejich věci obecné soudy rozhodnou způsobem, který očekávají, ani že právní názor účastníků bude zcela akceptován. Účelem práva na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy] je možnost obviněných bránit se tvrzením obžaloby, porušením tohoto práva však není, posoudí-li obecné soudy zvolenou obranu jako nevěrohodnou a odporující ostatním provedeným důkazům.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval svoji obhajobu, avšak neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, že se věcí zabývaly v dostatečném rozsahu a závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu byl jednoznačný.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
10. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že o ústavní stížnosti spoluobžalovaných (sp. zn. I. ÚS 218/23) rozhodl obdobně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu