ECLI:CZ:US:2023:1.US.2369.23.1
sp. zn. I. ÚS 2369/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Aleše Rýznara, zastoupeného JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem Mařatkova 918/2, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3202/2022-158 ze dne 14. 6. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 32/2022-70 ze dne 28. 4. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 28 C 246/2021-17 ze dne 7. 12. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl elektronickým platebním rozkazem ze dne 31. 8. 2021 č. j. EPR 185713/2021-16 a stěžovatele podle §114b občanského soudního řádu vyzval, aby se pro případ, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů od uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s platebním rozkazem. Zároveň stěžovatele poučil o následcích nesplnění této výzvy. Dne 9. 9. 2021 podal stěžovatel odpor proti platebnímu rozkazu, aniž by se ve věci vyjádřil, pouze uvedl, že nárok neuznává. Obvodní soud proto rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem pro uznání tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni Olze Rýznarové 420 000 Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku obvodní soud uvedl, že jelikož se stěžovatel na výzvu soudu nevyjádřil, byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání rozsudku na základě (fikce) uznání nároku.
2. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud uvedl, že stěžovatel doručil soudu odpor, v němž uvedl, že nárok neuznává a odpor zdůvodní po poradě s právním zástupcem. V poslední den lhůty pro podání vyjádření pak zmocnil advokátku k zastupování v tomto řízení, která se stejného dne dostavila k soudu k nahlížení do spisu; žádné vyjádření ke dni vyhlášení rozsudku pro uznání však podáno nebylo. Městský soud shrnul, že návrh na vydání platebního rozkazu obsahoval všechny podstatné skutečnosti, z nichž plynulo uplatněné právo. Žalobkyně tvrdila, že si účastníci ujednali pro případ porušení smluvené povinnosti zdržet se vzájemného kontaktu (a to včetně blízké rodiny) smluvní pokutu ve výši 20 000 Kč za každý jednotlivý případ porušení této povinnosti. Dále uvedla konkrétní tvrzení o 21 případech porušení této povinnosti stěžovatelem. Z tvrzení žalobkyně tedy uplatněný nárok jednoznačně vyplývá a stěžovatel porušení smluvní povinnosti v žádném stadiu řízení nepopřel. Ke stěžovatelově argumentaci o oprávněnosti nároku městský soud odůvodnil, že v případech, jako je tento, soud nevychází ze zjištěného skutkového stavu, ale z fikce uznání procesního nároku. To, že žalobkyně soudu zpřístupnila také stěžovatelem tvrzenou motivaci k neoprávněným kontaktům, nemá vliv na závěr, zda jsou naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Stejně tak skutečnost, že snad v reakci na předžalobní výzvu měl stěžovatel žalobkyni sdělit svůj nesouhlas, nemůže ovlivnit závěr soudu o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, neboť soud před vydáním rozsudku žádné dokazování neprovádí. Možnosti žalovaného vyvrátit skutkový základ fikce uznání procesního nároku jsou vyloučeny. K odkazům stěžovatele na judikaturu vrcholných soudů městský soud vysvětlil, že, zjednodušeně řečeno, nejsou k posuzované věci přiléhavé, neboť vycházejí z odlišných skutkových okolností; současně v tomto případě nepředstavuje vydání rozsudku pro uznání přepjatý formalismus.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v návětí označeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud objasnil smysl rozhodných zákonných ustanovení a povahu rozsudku pro fikci uznání nároku a uzavřel, že rozsudek městského soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu.
4. Proti v návětí označeným rozhodnutím brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatel zejména namítá, že vyjádřil nesouhlas s uplatněným nárokem a vůli účastnit se projednání sporu. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu, v nichž bylo v údajně obdobných situacích stěžovatelům vyhověno (viz níže). V napadeném řízení nebylo postaveno najisto, že žalobní nárok je nesporný a že se proti němu stěžovatel nechce bránit. Sama žalobkyně v návrhu na vydání platebního rozkazu uvedla postoj stěžovatele k uplatněnému nároku. Stěžovatel tedy shledává postup obecných soudů svévolný, nerespektující konkrétní okolnosti věci. Byl-li základ jeho obrany zřejmý, neměl soud vydat kvalifikovanou výzvu k vyjádření stěžovatele.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se omezuje pouze na námitky mající bezprostřední vztah k namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud se podrobně seznámil s uplatněnými námitkami a musel dospět k závěru, že stěžovatel uplatnil opakovanou polemiku, která je ve svém jádru mimoběžná s nosnými důvody, pro které byl vydán rozsudek pro fikci uznání nároku.
9. Stěžovatelova argumentace spočívá v námitce, že z okolností věci bylo nepochybné, že žalobní nárok neuznává, proto neměl být rozsudek pro uznání vůbec vydán. Pomíjí však, že obecné soudy podrobně a srozumitelně odůvodnily, že zákonným základem nastoupení fikce uznání nároku není možné povědomí soudu o názoru stěžovatele, ale splnění kvalifikované výzvy v určené lhůtě. K této výzvě se stěžovatel nevyjádřil. Jestliže obvodní soud stěžovateli uložil povinnost se vyjádřit, poskytl mu k tomu zákonnou lhůtu a srozumitelně jej poučil o negativních následcích jejího nesplnění, musel logicky rozhodnout v souladu s tímto poučením. Stěžovatel opakuje, že se žalobou nesouhlasil, nicméně neučinil kroky k tomu, aby tento svůj nesouhlas obvodnímu soudu zákonným způsobem sdělil.
10. Ústavní soud si uvědomuje závažnost důsledku rozsudku pro fikci uznání nároku a relativní přísnost tohoto institutu. Jeho vydání je však vázáno na taktéž přísné a jednoznačné zákonné podmínky, které byly v tomto případě splněny, a to nikoli přepjatě formalistickým způsobem. Ústavní soud odkazuje zejména na bod 4 odst. 1) a bod 5 usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud shrnul, že smyslem a účelem kvalifikované výzvy je zajistit řádnou přípravu jednání, které soud případně nařídí po zrušení platebního rozkazu. Dále uvedl, že žalovaný se kvalifikovaně vyjádří tehdy, plyne-li z jeho vyjádření, že žalobní nárok zcela neuznává a vylíčí-li alespoň v základních rysech skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Tento účel zjevně naplněn nebyl, a obvodní soud tak ani nemohl připravit jednání směřující k rozhodnutí věci.
11. Ústavní soud si je vědom své relevantní judikatury, včetně té navazující na jeho nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016, kterým zamítl návrh na zrušení části zákona upravující rozsudek pro fikci uznání nároku. Pro posouzení ústavnosti vydání rozsudku pro fikci uznání nároku je na místě také zkoumat, zda byly splněny podmínky podle §114b odst. 1. o. s. ř. pro vydání kvalifikované výzvy, případně pro vydání (elektronického) platebního rozkazu, byl-li vydán (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3964/17 ze dne 20. 3. 2018). Ústavní soud shledal, že obvodní soud nevybočil z mezí ústavního pořádku; byly splněny podmínky pro rozhodnutí elektronickým platebním rozkazem podle §172 odst. 1 a §174a odst. 1 a 2 o. s. ř., a to především tím, že uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobkyní.
12. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1298/17 ze dne 18. 8. 2017 Ústavní soud posuzoval situaci, v níž se "stěžovatel k výzvě soudu vyjádřil zejména tak, že žalovanou částku neuznává, žalobce [...] na ni nemá právo a stěžovatel je připraven prostřednictvím zmocněného advokáta nahlédnout do spisu a své odmítavé stanovisko k žalobě následně odůvodnit [...]. Současně soudu zaslal plnou moc udělenou advokátovi [...]. Dne 26. 8. se pak zaměstnankyně příslušné advokátní kanceláře skutečně dostavila k nahlížení do spisu k obvodnímu soudu. Soud prvního stupně však na další stanovisko stěžovatele nevyčkal". Toto lze ve smyslu judikatury Ústavního soudu považovat za alespoň zcela minimální aktivitu žalovaného, zapříčiňující nevhodnost rozhodování rozsudkem pro (fikci) uznání nároku. V nyní posuzované věci jsou však okolnosti odlišné. Stěžovatel nereagoval na výzvu soudu, nýbrž svůj nesouhlas vyjádřil v odporu proti platebnímu rozkazu dne 6. 9. 2021 slovy "nárok v něm uvedený neuznávám" (č. l. 7 vyžádaného spisu obvodního soudu); žádný základ své obrany ani jinou informaci neuvedl a žádné další podání soudu nedoručil. V odporu současně uvedl, že jej odůvodní po poradě s právním zástupcem, což také neučinil. Nevyjádřil se tedy k výzvě soudu způsobem a v rozsahu podle §114b o. s. ř. Stěžovatelova advokátka informovala soud o zastupování stěžovatele doručením plné moci až 11. 10. 2021 a téhož dne nahlédla do spisu (č. l. 15). Ani poté se však stěžovatel nevyjádřil. Rozhodl-li obvodní soud napadeným rozsudkem dne 7. 12. 2021, nelze mu vytýkat, že by stěžovatel i po uplynutí lhůty své podání nemohl doplnit, jak avizoval, a vnést tak do názoru soudu o jeho pasivitě pochybnosti. Ústavní soud závěrem znovu zdůrazňuje, že rozsudek pro fikci uznání nároku je výjimečný institut a že vyjádření žalovaného ke kvalifikované výzvě musí obsahovat alespoň minimální základ zákonných náležitostí. To se v posuzovaném případě nestalo. Ostatní stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu vycházejí z ještě odlišnějších skutkových okolnosti, proto nejsou k nynější věci přiléhavé.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Pavel Šámal. v. r.
předseda senátu