ECLI:CZ:US:2023:1.US.2401.23.1
sp. zn. I. ÚS 2401/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky BOY AWARDS a. s., se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2830/2022-232 ze dne 31. 5. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze, č. j. 3 Co 170/2021-211 ze dne 19. 4. 2022 a výrokům I., III. a V. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 32 C 1/2019-188 ze dne 8. 9. 2021, ve znění opravného usnesení č. j. 32 C 1/2019-197 ze dne 1. 11. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Andrey Knotkové, b) Jana Bursy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastníci se u civilních soudů domáhali proti stěžovatelce zaplacení 2 475 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným nakládáním s autorským dílem. Vedlejší účastníci jsou potomci světově proslulého českého fotografa Františka Drtikola. Stěžovatelka je pořadatelkou společenské události Banka roku 2017, při jejíž propagaci užila fotografie Františka Drtikola bez souhlasu vedlejších účastníků (fotografie byly upraveny a užity jako vizuální identita na plakátech, pozvánkách, webu události atd.).
3. Městský soud v Praze ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelce uložil povinnost uhradit vedlejším účastníkům 1 087 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.); stěžovatelce a vedlejším účastníkům dále uložil povinnost nahradit státu náklady řízení (výroky III. a IV.) a stěžovatelce uložil povinnost uhradit vedlejším účastníkům 75 380 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok V.).
4. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soud ve výrocích I., III. a IV. potvrdil; ve výroku V. je změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům 344 966 Kč jako náhradu nákladů řízení a stěžovatelce rovněž uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně a nepřezkoumatelně určily obvyklou cenu za licenční užití sporných fotografií. Vycházely ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného prof. akad. mal. Karlem Miškou, Ph.D., aniž by pečlivě hodnotily proces jeho utváření, podklady a teoretická východiska znalce. Podle stěžovatelky je nepřezkoumatelný závěr znalce, že při určení ceny licence jakožto 25 % z ceny díla vycházel ze své mnoholeté zkušenosti. Znalec obvyklou cenu licence určil pouze z ceny jiného díla (fotografie "The Bow"), aniž by vzal v úvahu cenu jiných děl autora a nebyl schopen vysvětlit, zda cenu ovlivňuje skutečnost, že šlo o signovaný originál, nikoliv o reprint. Znalecký posudek nebyl podle stěžovatelky dostatečně odůvodněný ani "ozdrojovaný". Znalec určil obvyklou cenu bez zjišťování skutečného způsobu a rozsahu využívání sporných fotografií při propagaci události; podle takové logiky by byla obvyklá cena stejná při užití jedné rozmnoženiny jako kupříkladu 50 000 rozmnoženin. Znalec nebyl schopen rozlišit určování obvyklých licenčních cen u obrazů a fotografií a podle stěžovatelky ani dostatečně neznal životní dílo autora. Obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, neoprávněně přenesly odpovědnost za skutková zjištění na znalce a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu své závěry pečlivě neodůvodnily. Stěžovatelce nevysvětlily, proč výši obvyklé licence u jedné z fotografií snížily pouze o polovinu, nikoliv o částku vyšší, přestože třetí fotografie byla stěžovatelkou užita jen marginálně pro vyhotovení několika VIP pozvánek.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především rozporuje způsob, jakým obecné soudy určily výši obvyklé licenční odměny za užití sporných fotografií. Podle Ústavního soudu však z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé dostatečně vyplývá. Učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, což by případně odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do volného hodnocení důkazů, jež je v kompetenci obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
9. Byť obecné soudy při určování výše obvyklé licenční odměny ze znaleckého posudku vypracovaného prof. akad. mal. Karlem Miškou, Ph.D. primárně vycházely, odpovědnost za finální určení ceny na něj bez dalšího nepřenesly. Při určování výše bezdůvodného obohacení vzaly v úvahu osobu autora, jeho všeobecnou známost, jakož i mimořádnou kvalitu a jedinečnost jeho díla (viz bod 43 rozsudku odvolacího soudu a bod 13 rozsudku nalézacího soudu). Zároveň soudy reflektovaly rozsah užití jednotlivých fotografií: u jedné z fotografií snížily znalcem stanovenou cenu licence na polovinu, protože nebyla použita v rámci celé kampaně, ale pouze k výrobě VIP pozvánek (viz bod 28 rozsudku nalézacího soudu). Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, že cena byla snížena pouze na polovinu, neznamená to automaticky, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Ústavní soud nepovažuje stanovenou částku za excesivně vysokou; stěžovatelka v tomto ohledu ostatně nic konkrétního netvrdí.
10. Skutečnost, že obecné soudy pouze "nekriticky" nepřevzaly závěry soudního znalce, prokazují i další okolnosti. Nalézací soud výši zjištěné obvyklé ceny podpořil i znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem FAMU, který provedl jako listinný důkaz. Zde byla obvyklá cena stanovena na ještě vyšší částku (viz bod 15 napadeného rozsudku). Nalézací soud zároveň poskytl stěžovatelce čas k předložení "vlastního" znaleckého posudku, ale stěžovatelka této možnosti nevyužila (viz tamtéž). Zamítly-li obecné soudy následně návrh na vypracování revizního posudku proto, že neměly pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, nelze takový postup považovat za excesivní. Obecné soudy stěžovatelce srozumitelně a pečlivě vysvětlily, proč v jejím případě nebylo vhodné určit obvyklou cenu licence na základě licenčních dohod z předcházejících akcí stěžovatelky či ze sazebníku kolektivního správce (bod 43 rozsudku odvolacího soudu a str. 4 usnesení Nejvyššího soudu).
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu