ECLI:CZ:US:2023:1.US.2409.22.1
sp. zn. I. ÚS 2409/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ve věci stěžovatelky, obchodní korporace, STAVISERVIS spol. s r. o., sídlem Deštenská 71, Jindřichův Hradec - Radouňka, zastoupené JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 1/II, Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022 č. j. 30 Cdo 2340/2021-182, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Z ústavní stížnosti a jejích příloh, případně dalších vyžádaných podkladů, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala úhrady 4 308 574 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které jí měly být způsobeny nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Krajským soudem v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud"). Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 8. 2020 č. j. 17 C 126/2019-102 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 140 217 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala úhrady 3 996 024 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů (výrok III). Rozsudek obvodního soudu není ústavní stížností napaden.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 2. 2021 č. j. 13 Co 357/2020-148, rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 74 416 Kč s příslušenstvím, ve zbývajících částech (část výroku I a výrok II) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek městského soudu není ústavní stížností napaden.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, protože stěžovatelka neuvedla žádný důvod přípustnosti dovolání. Podle Nejvyššího soudu nelze dovoláním napadnout ty části rozsudku odvolacího soudu, ve kterých dovolatelce, tj. stěžovatelce, vyhověl. Rovněž konstatoval, že nelze, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. napadnout výrok o nákladech řízení. Dále Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka svým dovoláním napadla porušení zásady předvídatelnosti. Toho se měl městský soud dopustit v řízení, jehož nepřiměřená délka byla v řízení, které bylo důvodem podání žaloby. Tato námitka podle Nejvyššího soudu nemůže obstát, protože přestože odvolací soud (vrchní soud) projednával žalobu, která předcházela tomuto řízení, již podruhé, změna jeho názoru není porušením principu předvídatelnosti.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že v jejím případě obecné soudy postupovaly v rozporu s jejím ústavně garantovaným právem na soudní ochranu, které je vysloveno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že pokud by odvolací soud v původním nalézacím řízení ve svém prvním rozhodnutí dospěl při právním posouzení věci ke stejnému závěru jako ve svém druhém rozhodnutí, bylo by řízení skončeno již v roce 2007. Stěžovatelce by pak nevznikly výdaje spojené s úroky z prodlení a náhradou nákladů řízení. Stěžovatelka se dále odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz https://nalus.usoud.cz) a domnívá se, že Nejvyšší soud měl být při posuzování dovolání vstřícnější k ochraně jejího práva na soudní ochranu.
7. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, když potvrdil, že odvolací soudy mohou měnit své názory. Podle jejího mínění jsou odvolací soudy svými názory vyslovenými v dřívějších stádiích řízení při posuzování téže věci vázány.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, jak jí ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
10. Princip právního státu, který ovládá autoritativní aplikaci práva v České republice, je bytostně spojen s principem předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349, 367; 37/2007 Sb.)], který je nutno vztahovat i akty autoritativní aplikace práva, což je patrné z nálezu sp. zn. I. ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 (N 217/47 SbNU 855). V nálezu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539) přistoupil Ústavní soud zdrženlivě ke změně rozhodovací praxe, z jeho odůvodnění však neplyne zákaz změny rozhodnutí. Pouze povinnost obecných soudů, které mají sjednocovat rozhodovací praxi, přistupovat ke změnám obezřetně.
11. V nyní posuzovaném případě je patrné, že tvrzenému rozporu při posuzování skutkových a právních otázek došlo v řízení, které řízení o žalobě na náhradu újmy předcházelo. Jako takovou ji Nejvyšší soud posoudil a dospěl k závěrům, které nejsou nepřípustným zásahem do základních práv a svobod stěžovatelky. Ke změně v názoru vrchního soudu nepochybně došlo. Nelze však pominout, že to nebylo obecné stanovisko či obecný závěr kvazinormativní povahy, ale hodnocení konkrétního projednávaného případu. Civilní řízení ovládané zásadou dispoziční, je spojeno s návrhy účastníků řízení, jejichž cílem je, mimo jiné, přesvědčit soud o správnosti svého stanoviska. Pokud by nemohlo dojít ke změně vyvolané procesní aktivitou účastníků řízení, nedávalo by takové řízení smysl. I v takovém případě je však nutné trvat na řádném vysvětlení takové změny a zohlednění všech relevantních skutečností. Porušení tohoto požadavku však stěžovatelka nenamítá a z předložených podkladů takový závěr ani neplyne. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v mezích pravomocí daných mu Ústavou.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu