ECLI:CZ:US:2023:1.US.2423.23.1
sp. zn. I. ÚS 2423/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Martina Rosáka, zastoupeného Mgr. Arkady Alexandrovem, advokátem se sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2145/2021-687 ze dne 31. 5. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 260/2020-627 ze dne 9. 4. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 49 Cm 488/2012-578 ze dne 21. 5. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal po čtyřech žalovaných, dědičkách v roce 2010 zemřelého výstavce ("1. až 4. žalovaná") plnění ze směnky vlastní, vystavené na řad stěžovatele, znějící na směnečný peníz 35 000 000 Kč ("směnka").
2. Krajský soud v Praze v návětí uvedeným rozsudkem zrušil dříve vydaný směnečný platební rozkaz ve vztahu ke 2., 3. a 4. žalované. Po provedení dokazování dospěl k závěru, že směnka byla alternativou závěti. Podle §873 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obč. zák"), se na dědění užije práva platného v den smrti zůstavitele. Kauzou směnky byl ve skutečnosti dar stěžovateli pro případ smrti výstavce, což stěžovatel potvrdil v řízení o dědictví, a proto směnka nemůže být úspěšně vymožena. Darování je podle §628 odst. 3 obč. zák. neplatné, má-li být plněno až po dárcově smrti. Darovací smlouva s pariční lhůtou vázanou až na smrt dárce je neplatná, neboť obchází zákonná ustanovení o dědickém právu.
3. Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil, a to po částečném doplnění dokazování doručení směnečného platebního rozkazu.
4. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesení odmítl dovolání stěžovatele, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, neboť v otázce nepodání námitek proti kauze směnky 2. žalovanou nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání.
5. Stěžovatel namítá, že shora uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zejména tvrdí, že krajský soud zrušil směnečný platební rozkaz i ve vztahu ke 2. žalované, ačkoli neuplatnila námitku neplatnosti kauzy směnky. Tato 2. žalovaná namítala jedině neexistenci kauzy směnky, přičemž soudy v rozporu s rozhodnutím o neplatnosti kauzy přisvědčily i této námitce. Takový postup má být nesprávný, neboť neexistuje-li kauza, nemůže být současně neplatná. Dále soudy údajně obrátily povinnost (a břemeno) tvrzení a důkazní, neboť žalované neprokázaly, že směnka nemá také další kauzu. Po stěžovateli soudy požadovaly zcela konkrétní skutková tvrzení o zprostředkovatelské činnosti, která měla být také kauzou směnky, ačkoli podle odborné literatury není třeba kauzu přesně specifikovat. Stěžovatel má za to, že mu nemůže být kladeno za vinu, že nezná přesný poměr mezi plněním připadajícím na jednotlivé kauzy směnky. Měly-li soudy opačný názor, měly stěžovatele poučit o povinnosti doplnit tvrzení a důkazy podle §118a občanského soudního řádu. Směnka byla navíc uzavřena za života výstavce, tudíž nastalo platné darování; vyplněním blankosměnky se směnka stává se zpětným účinkem platnou. Soudy posoudily doručení směnečného platebního rozkazu 3. žalované v rozporu s důkazy; nebylo dostatečně prokázáno, že zásilka nebyla doručena do vlastních rukou již 21. 9. 2012. Stěžovatel uzavírá, že soudy nerozhodovaly bez zbytečných průtahů - návrh na zahájení řízení a poslední rozhodnutí dělí téměř 11 let.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná. Proti rozsudkům krajského a vrchního soudu je však jen částečně přípustná, neboť vůči nim stěžovatel nevyčerpal zcela zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) - viz dále.
7. V rozsahu námitky o zrušení platebního rozkazu vůči 2. žalované, neboť neuplatnila kýžené námitky, Nejvyšší soud seznal, že bylo dovolání stěžovatele vadné pro absenci vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud si vyžádal stěžovatelovo dovolání a po seznámení se s jeho obsahem nemá důvod rozhodnutí Nejvyššího soudu oponovat. Stěžovatel v dovolání představil tutéž námitku jako v ústavní stížnosti (viz výše). Na tu v dovolání navázal pouze tak, že břemeno tvrzení a důkazní k prokázání kauzálních námitek nesly žalované, k čemuž poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu. K otázce zrušení platebního rozkazu vůči 2. žalované stěžovatel nepředestřel žádný předpoklad přípustnosti dovolání ani judikaturu nebo jiné tvrzení, z nichž by bylo možno na některý z předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř. alespoň usoudit. Citovaná judikatura se pak váže k otázce rozložení důkazního břemene, na jejímž řešení však rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo. V tomto rozsahu tak stěžovatel řádně nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, neboť Nejvyššímu soudu nebyla dána možnost, aby přípustnost dovolání v této námitce vůbec uvážil (srov. znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní stížnost proti rozsudkům krajského a vrchního soudu je proto v dané části nepřípustná podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017. Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1896/23 ze dne 26. 9. 2023 a mnohá další) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.
9. Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
10. Tvrdí-li stěžovatel, že podle odborné literatury nebyl povinen přesně specifikovat kauzu směnky, pak jím v ústavní stížnosti citované pasáže na danou situaci nedopadají, neboť ani nehovoří o určitosti skutkových tvrzení k prokázání kauzy směnky. Stejně tak je bezpředmětná námitka, že soudy údajně obrátily důkazní břemeno v neprospěch stěžovatele. Soudy v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily, proč mají za to, že žalované prokázaly jimi tvrzenou kauzu směnky. Pakliže se stěžovatel bránil poukazem na údajně jinou kauzu směnky, je pouze logické, že k tomu měl uvést relevantní tvrzení a důkazy. Napadená rozhodnutí však, jak zdůraznil už Nejvyšší soud v bodu 31 usnesení, nejsou založena na závěru o neunesení důkazního břemene stěžovatelem, ale na prokázání tezí žalovaných. Obrana žalovaných a právní názor krajského soudu však pro stěžovatele, vzhledem k procesnímu vývoji, nebyly překvapivé, pročež nemusel být výslovně poučován podle §118a o. s. ř. (srov. též bod 36 usnesení Nejvyššího soudu).
11. Zjevně neopodstatněnou je námitka, že vzniklo platné darování, neboť směnka byla uzavřena za života právního předchůdce žalovaných. Stěžovatel směnku uplatnil až po smrti výstavce, což nijak nezpochybňuje, a v dědickém řízení to odůvodnil tím, že ji obdržel jako alternativu závěti (viz bod 17 rozsudku krajského soudu). Krajský soud poukázal na znění §628 odst. 3 obč. zák., podle kterého není pro určení platnosti darovací smlouvy rozhodný okamžik jejího uzavření, ale plnění, které mělo v tomto případě nastat až po smrti výstavce směnky. Posouzení věci podle právních předpisů platných v době smrti zůstavitele odpovídá také přechodným ustanovením v §3069 a §3070 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění.
12. Namítá-li stěžovatel, že námitky žalovaných byly částečně opožděné, neboť směnečný platební rozkaz byl 3. žalované údajně doručen dříve, je i tato námitka zjevně neopodstatněná. Vrchní soud učinil dostatečná skutková zjištění a dospěl k odůvodněnému závěru, že "[o]sobní převzetí zásilky dne 25. 9. 2012 se pak podává z doručenky, a nelze tak dovodit doručení fikcí dne 21. 9. 2012". Bez právního významu je také otázka průtahů v řízení, neboť ta nebyla součástí předmětu řízení v posuzované věci. Domnívá-li se stěžovatel, že mu nepřiměřenou délkou řízení byla způsobena újma, může postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
13. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu