ECLI:CZ:US:2023:1.US.243.23.1
sp. zn. I. ÚS 243/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky PURE BODY s. r. o., se sídlem v Brně, Pekařská 402/10, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 111/2022-27 ze dne 15. 11. 2022, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 71/2020-51 ze dne 28. 4. 2022 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 36314/20/5300-21444-712211 ze dne 24. 9. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. V projednávané věci jde o oprávněnost odpočtů DPH z údajně přijatého plnění, které mělo spočívat v poskytnutí reklamních služeb společností ROYAL ADVERTISING, s. r. o. ("reklamní společnost") v roce 2013 podle faktury na částku 300 000 Kč. Služby měly být poskytnuty formou vysílání reklamních spotů prostřednictvím LCD obrazovek umístěných na pěti místech v Brně - GRAND Hotel, Galerie Orlí, ZOO Brno, ÚAN Zvonařka a BIG ONE Fitness. Orgány finanční správy dospěly k závěru, že stěžovatelka dostatečně neprokázala, že se plnění fakticky uskutečnilo. Příslušný správce daně proto doměřil stěžovatelce dodatečným platebním výměrem ze dne 20. 9. 2019 DPH za 4. čtvrtletí roku 2013 ve výši 63 000 Kč a uložil jí penále ve výši 12 600 Kč. Odvolací finanční ředitelství ("odvolací správní orgán") ústavní stížností napadeným rozhodnutím tento platební výměr potvrdil.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl správní žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Dovodil, že stěžovatelka neunesla sekundární důkazní břemeno a dostatečně neprokázala oprávněnost uplatněných odpočtů daně. Podle krajského soudu bylo prokázáno, že LCD obrazovky, na kterých měla být reklama přehrávána, ve skutečnosti provozovala společnost YOTIVA, a. s. ("třetí společnost"); minimálně u dvou lokalit na základě svědeckých výpovědí existovaly významné pochybnosti o deklarovaném plnění. Věrohodnost stěžovatelkou předložených videozáznamů, které měly zachycovat přehrávání reklamních spotů na LCD obrazovkách na jednotlivých místech, byla zpochybněna (videozáznamy byly pořízeny ve stejný čas; jeden z nich obsahuje úryvek z novin z roku 2014, tedy z doby mimo rozhodné období roku 2013). Krajský soud se dále neztotožnil ani s tvrzenou možností oddělitelnosti jednotlivých dílčích plnění, neboť správní orgány zpochybnily poskytnutí reklamních služeb jako celek. Nejvyšší správní soud ("NSS") následně kasační stížnost stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl a se závěry krajského soudu se ztotožnil.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že správci daně předložila důkazy, ze kterých vyplývá, že jí reklamní společnost plnění poskytla. Správní orgány a soudy stěžovatelce v rozporu s ústavním pořádkem upřely její nárok na odpočet DPH, neboť upřednostnily fiskální zájem státu před vybráním správně stanovené daně, nerespektovaly její právo na objektivně provedené dokazování a svévolně hodnotily jednotlivé důkazy. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu (zejména rozhodnutí NSS sp. zn. 7 Afs 55/2011 ze dne 29. 12. 2011 a rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Af 48/2018 ze dne 20. 1. 2021), a dále tvrdí, že poskytnuté plnění reklamní společností je dělitelné v místě i čase. Jelikož správce daně neunesl důkazní břemeno stran pochybností o několika částech plnění, sekundární břemeno na stěžovatelku v těchto částech zpět nepřešlo. Stěžovatelka zároveň prokázala faktickou realizaci zpochybňovaného plnění; za klíčový důkaz považuje videozáznamy reklamního spotu zachycené v unikátních smyčkách, které dokazují, že plnění bylo alespoň zčásti uskutečněno (smyčky jsou zpracovány "na míru"), a tvrdí, že byla v dobré víře stran řádného plnění. Z podnikatelského hlediska jí dávalo smysl spokojit se pouze s důkazy poskytnutými o faktické realizaci plnění, a nebylo proto třeba provádět podrobnou kontrolní činnost ohledně možného uvedení v omyl. Podle stěžovatelky se správní orgány nezabývaly tím, jak měla uvedení v omyl v rámci běžně obezřetnosti rozpoznat; omyl se nadto týkal jiného období a jediného z pěti míst. Stěžovatelka konečně odkazuje na výpovědi jiných společností, kterým byla reklama poskytnuta, výpověď statutárního orgánu reklamní společnosti a namítá rozpornost zbývajících výpovědí.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; je včasná (§72 odst. 3 téhož zákona) a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona).
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Stěžovatelka svojí argumentací brojí proti způsobu, jakým správní soudy hodnotily tvrzení a důkazy týkající se sporného plnění - vysílání reklamních spotů na různých místech v Brně. Postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou však primárně záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může Ústavní soud v zásadě hodnotit pouze otázku, mají-li skutková zjištění dostatečný a racionální základ, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2927/22 ze dne 8. 11. 2022). Těmto požadavkům správní orgány a soudy v nyní posuzovaném případě bez dalšího dostály.
8. Správní soudy se jednotlivými důkazy (zejména svědeckými výpověďmi a videozáznamy) pečlivě zabývaly, srozumitelně a logicky vysvětlily, proč podle nich stěžovatelka tzv. sekundární důkazní břemeno stran poskytnutého plnění neunesla. Jestliže soudy zpochybnily věrohodnost poskytnutého plnění jako celku na základě skutečnosti, že všechny videozáznamy obsahují zcela shodný čas vytvoření a je prakticky nemožné, aby někdo pořídil záběry z pěti různých míst v naprosto stejný čas (viz bod 25 rozsudku krajského soudu a bod 16 rozsudku NSS), nelze podle Ústavního soudu takové hodnocení považovat za excesivní. Stěžovatelka nicméně v ústavní stížnosti tento klíčový závěr zcela pomíjí. Zadruhé, krajský soud stěžovatelce ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč samotná existence unikátních reklamních smyček "na míru" sama o sobě neprokazuje, že smyčky byly skutečně přehrávány v řešeném období na předmětných místech (viz bod 29 rozsudku krajského soudu). Obdobně nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout ani způsobu, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s odkazem stěžovatelky na rozhodnutí NSS sp. zn. 7 Afs 55/2011 - stěžovatelka neunesla sekundární důkazní břemeno nikoliv proto, že neprokázala každé jednotlivé přehrání reklamního spotu, ale proto, že dostatečně nedokázala rozmělnit pochybnosti správce daně o tom, že se reklamní spot jako takový v rozhodném období a na daných místech (obecně) přehrával (viz bod 32 napadeného rozsudku NSS). Ústavní soud zároveň souhlasí s tím, že nepřiléhavost odkazu stěžovatelky na rozsudek sp. zn. 30 Af 48/2018 spočívala ve skutečnosti, že stěžovatelka v nyní projednávané věci dostatečně nevyvrátila pochybnosti vztahující se ke všem částem sporného plnění (viz bod 18 tamtéž). Stran námitky dobré víry stěžovatelky lze konečně souhlasit se správními soudy, že je spolu s otázkou případného porušení smluvních závazků ze strany reklamní společnosti irelevantní - v nyní pojednávané věci je podstatné, že stěžovatelce se nepodařilo unést sekundární důkazní břemeno prostřednictvím videozáznamů, které byly všechny pořízeny ve stejný čas (viz bod 19 tamtéž).
9. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senát