ECLI:CZ:US:2023:1.US.2501.23.1
sp. zn. I. ÚS 2501/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Roušala, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem Čimelice 112, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2023 č. j. 30 Cdo 1508/2023-324, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 16 Co 364/2022-302 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. července 2022 č. j. 10 C 337/2015-265, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu v pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví, soudní ochranu, náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem a rovnost účastníků v soudním řízení.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejších účastnicích zaplacení celkem 369 992 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení o vyplacení služebního příjmu za službu přesčas jako příslušník Policie České republiky. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil první vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 16 992 Kč jako nedoplatek na odchodném, zamítl však co do této částky žalobu na zaplacení úroku z prodlení, dále druhé vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli 67 371 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřeně dlouhém řízení a ve zbylé části (285 629 Kč) žalobu zamítl.
3. Obvodní soud shledal nepřiměřenou délku dvou řízení ukončených v roce 2015. Vyšel podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 ze základní částky 15 000 Kč zadostiučinění za rok řízení: celkem šlo o cca 6 let a 11 měsíců. Částku snížil (dvakrát) o 20 %, a to jednak pro projednávání věci na více stupních a jednak pro složitost věci (judikatura se vyvíjela a ustálila až v roce 2018; srov. rozhodnutí odkazovaná v rozsudku městského soudu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 3 Ad 9/2016-47). Rovněž částku zvýšil o 1) 20 % pro význam řízení pro stěžovatele (šlo o doplatek služebního příjmu) a 2) 10 % pro důvodné podání žaloby proti nečinnosti.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele a druhé vedlejší účastnice změnil napadený rozsudek obvodního soudu tak, že výše zadostiučinění činí 38 586 Kč, jinak jej (v napadené části) potvrdil. Obvodní soud podle městského soudu chybně posoudil přiměřenost délky řízení, kterou nehodnotil zvlášť. První řízení trvalo 4 roky a 8 měsíců a druhé 2 roky a cca 4 měsíce. První řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a stěžovateli za něj náleží peněžité zadostiučinění. Na délce se významně projevilo opakované (trojí) zrušení rozhodnutí správního orgánu správním soudem, přičemž dvakrát šlo o stejný důvod. Druhé řízení však nepřiměřeně dlouhé nebylo, neboť netrpělo průtahy, věc byla složitá, řešila se vícestupňově a šlo jen o částku 22 251 Kč. Dále obvodní soud podle městského soudu chybně zvýšil základní částku o 10 % pro nečinnost správního orgánu (jako kritérium postupu orgánu veřejné moci). Daný průtah a další postup správních orgánů se podílí na celkové délce řízení a není důvod z téhož důvodu částku (výrazněji) navyšovat. Přesto městský soud základní částku podle téhož kritéria zvýšil o 5 %, protože správní orgán nerespektoval závazný právní názor správního soudu. Městský soud rovněž zvýšil základní částku pro význam řízení (pouze) o 5 %, protože předmětem řízení nebyla vysoká částka a správní orgán vyplatil příjmy za službu přesčas z větší části ještě před skončením řízení.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Na části stěžovatelem předestřených otázek v dovolání (týkajících se zejména závaznosti právního názoru správního soudu pro správní orgán, jehož rozhodnutí bylo týmž soudem zrušeno) napadený rozsudek městského soudu nespočíval. Nerespektování právního názoru správního soudu správním orgánem totiž nekladl v nyní posuzované věci k tíži stěžovatele, nýbrž je zohlednil při zvýšení základní částky zadostiučinění. U dalších otázek týkajících se kritéria složitosti věci městský soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, protože u složitosti řízení zohlednil vývoj judikatury ustálený až po skončení řízení a že věc byla projednávána na více stupních. Současně zohlednil i při hodnocení přiměřenosti délky řízení (ve prospěch stěžovatele), že správní soud třikrát zrušil rozhodnutí správního orgánu. Městský soud rovněž přiléhavě přihlédl k významu řízení pro poškozeného (stěžovatele) jak při hodnocení přiměřenosti jeho délky, tak u výše zadostiučinění.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že poskytnuté peněžité zadostiučinění je nepřiměřeně nízké a nedostatečně zohledňuje specifika jeho věci. Zdůrazňuje, že ve správním řízení docházelo k neodůvodněným průtahům a úmyslnému prodlužování řízení, a to zejména opakovaným nerespektováním závazného právního názoru správního soudu, který tehdy rozhodoval. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání pochybil, neboť je neměl odmítnout, nýbrž meritorně projednat. Nejvyšší soud v napadeném usnesení použil judikaturu, která na věc nedopadá. Obdobnou situaci Ústavní soud řešil v nálezu ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3712/18 (N 187/97 SbNU 41).
7. Obecné soudy dále podle stěžovatele opomněly zohlednit, že již při podání žádosti o doplacení příjmu za službu přesčas existoval závazný právní názor, jak má správní orgán postupovat (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010 č. j. 10 A 34/2010-28). To bylo hlavní příčinou delšího trvání řízení. Obecné soudy tak v napadených rozhodnutích nesprávně hodnotí složitost řízení na úkor stěžovatele. Vliv jednání správního orgánu na délku řízení ignorují. Namísto toho příčinu délky řízení a nutnosti řešit věc na více stupních spatřují automaticky ve složitosti řízení. Kritérium složitosti řízení měly obecné soudy posoudit ve prospěch stěžovatele. Nízké odškodnění zde je nespravedlivé a působí jako výsměch. Konečně stěžovatel namítá nesprávné hodnocení skutkové složitosti věci; judikatura o přesčasech při personálním podstavu (jako zde) existovala již dříve a změn nedoznala. Pozdější judikaturní závěry o posuzování služby přesčas na věc stěžovatele nedopadaly, protože se týkaly jiných příslušníků a jiných útvarů a byly přijaty až po skončení řízení v jeho věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatel v prvé řadě brojí proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, který měl dovolání stěžovatele posoudit přehnaně formalisticky. K tomu stěžovatel zejména odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí dovolání pro vady. Zde však taková situace nenastala, protože Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Dovoláním se tedy zabýval "(kvazi)meritorně" [srov. bod 41 stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.)]. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení, že Nejvyšší soud použil ve věci nepřiléhavou judikaturu. Nejvyšším soudem odkazovaná rozhodnutí se týkají kritérií posuzování přiměřenosti délky řízení a výše příslušného zadostiučinění, respektive výkladu stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, ze kterého obecné soudy v nyní posuzované věci vycházely. Na těchto obecných závěrech Nejvyšší soud vybudoval vlastní argumentaci k nyní posuzované věci. Je zřejmé, proč Nejvyšší soud shledal dovoláním napadené rozhodnutí za souladné s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Jeho závěry ani nejsou v rozporu s tím, co se z napadených rozhodnutí podává.
11. Namítá-li dále stěžovatel, že výše odškodnění za újmu z nepřiměřeně dlouhého řízení v jeho věci je příliš nízké, opomíjí do jisté míry, že městský soud oproti obvodnímu soudu shledal, že délka jednoho správního řízení není nepřiměřená, mimo jiné protože v něm nedošlo k obdobným pochybením jako v prvním řízení a jeho význam pro stěžovatele byl objektivně jiný. Významná část snížení odškodnění městským soudem tak je důsledkem nižší započítané délky řízení, za které odškodnění náleží (oproti obvodnímu soudu šlo o cca jednotřetinové snížení). Tomu odpovídá nižší základní částka, ze které městský soud při nalézání přiměřeného zadostiučinění vycházel. Stěžovatel nadto nereflektuje ani další jednotlivý důvod nižšího zadostiučinění (oproti obvodnímu soudu) spočívající v (pouhém) 5% zvýšení částky (oproti 20 % určených obvodním soudem) u kritéria významu řízení, protože stěžovatel významnou část požadovaného služebního příjmu obdržel před skončením řízení a městský soud zde oproti obvodnímu soudu důvodně vycházel z nižší částky, o kterou v řízení šlo.
12. Z napadených rozhodnutí se tak podává, že obecné soudy hodnotily při určení přiměřenosti délky řízení a výše zadostiučinění i řadu kritérií dalších. Ústavní soud proto u hodnocení důvodnosti námitek v ústavní stížnosti považuje za rozhodné, že stěžovatel oproti obecným soudům význam kritéria postupu správního orgánu přeceňuje. Obecné soudy přitom toto kritérium náležitě zohlednily, a to jak u hodnocení přiměřenosti délky řízení, tak nakonec i u výše odškodnění, které právě z důvodu opakovaného nerespektování závazného právního názoru správního soudu správním orgánem zvýšily. Jinými slovy, i kdyby Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatele, že obecné soudy měly silněji zohlednit opakované rušení rozhodnutí správních orgánů správními soudy, neodůvodnilo by to bez dalšího závěr o zásadně vyšším odškodnění. Protože ve skutečnosti je vliv kritéria postupu orgánu veřejné moci na konečnou výši zadostiučinění nízký (jako jednoho z mnoha kritérií, které obecné soudy posuzovaly), Ústavní soud nemá důvod ze své pozice závěry obecných soudů v jednotlivostech blíže přehodnocovat. Stěžovatel hodnocení dalších kritérií obecnými soudy naopak ve své argumentaci nedůvodně upozaďuje. Jeho námitky tak ve srovnání se závěry obecných soudů náležitou ústavněprávní relevanci postrádají.
13. Úvahy obecných soudů zde přitom v obecné rovině nevybočují z ustáleně judikovaných východisek. Jsou rovněž ucelené, logické, dostatečně konkretizované, a srozumitelně odůvodněné. Obecné soudy jednoznačně konstatovaly pochybení orgánů veřejné moci a stěžovateli za újmu s ním spojenou přiznaly zadostiučinění, které je podle všeho přiměřené vytrpěné újmě a tomu, co by za srovnatelné situace obdržel jiný poškozený.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu