ECLI:CZ:US:2023:1.US.2515.23.1
sp. zn. I. ÚS 2515/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky P. H. R., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023 č. j. 25 Cdo 1022/2023-286, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a M. Š. a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 6. 2022 č. j. 13 C 319/2014-203 uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 489 100 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně dalších požadovaných 9 510 900 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, jímž by vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit jí částku 10 milionů Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy způsobené jí zásahem do osobnostního práva na soukromý a rodinný život v důsledku usmrcení osoby blízké, a to matky stěžovatelky. Stěžovatelka argumentovala tím, že úmrtí matky bylo zásahem do jejího života ve věku pouhých 12 let, který mimořádně, výjimečně a závažně narušil celý budoucí život (po smrti matky zůstala v rodině u babičky, z traumatu z její smrti se nikdy nezotavila, až do svých 18 let chodila na terapie). Stěžovatelka ztratila jednu ze svých životních opor, předčasně dospěla, přišla o část svého dětství a dospívání. Při stanovení výše peněžité náhrady okresní soud vyšel z dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozené (489 100 Kč) a neshledal žádné mimořádné důvody pro zvýšení ani pro snížení takto stanovené peněžité náhrady.
3. K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 12. 2022 č. j. 10 Co 284/2022-250 rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku I. o věci samé potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku II. jej změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce dalších 293 460 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a V.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, vyjma výše přiznané náhrady. Uvedl, že okresní soud zvolil přiléhavá východiska a postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Krajský soud rovněž porovnal předmětnou věc s obdobnými případy odškodňování pozůstalých v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 25 Cdo 1901/2018, nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14 (N 221/79 SbNU 545); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a po zohlednění všech okolností dané věci spolu se zjištěními, ke kterým dospěl okresní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 404/2013, dospěl k závěru, že je namístě výši náhrady přiznané okresním soudem zvýšit na výslednou částku 782 560 Kč i s odkazem na rozhodnutí krajského soudu v předchozím řízení o jednorázovém odškodnění osob podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"; pozn. rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 4. 2019 č. j. 13 C 404/2013-524, ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 20. 4. 2020 č. j. 15 Co 198/2019-656 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce jednorázové odškodnění za škodu podle §444 odst. 3 občanského zákoníku v částce 192 000 Kč s příslušenstvím).
4. Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, neboť měla za to, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je v otázce kritérií pro stanovení výše náhrady v souladu s ustálenou soudní praxí vztahující se k usmrcení osoby blízké v roce 2012. K přiměřenosti peněžité náhrady, kterou stěžovatelka považuje za neopodstatněně nízkou, Nejvyšší soud uvedl, že při přezkumu výše zadostiučinění Nejvyšší soud v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se Nejvyšší soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání, bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka ve svém dovolání poukazovala zejména na přístup krajského soudu i okresního soudu, když se oba tyto soudy nedostatečným způsobem vypořádaly se všemi okolnostmi, které jsou podle konstantní judikatury rozhodné pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nedostatečně reflektovaly všechny okolnosti jako v obdobných případech, jako je dlouhodobost zásahu do osobnostních práv stěžovatelky (stěžovatelka byla po velmi dlouhou dobu vystavena kritické situaci, kdy jí její matka umírala před očima), blízký vztah stěžovatelky s její matkou, existenční závislost stěžovatelky na své matce, atd. Stejně tak soudy v rozporu s dosavadní konstantní judikaturou nedostatečně přihlédly ke skutečnosti, že stěžovatelka přišla o svou matku ve velmi útlém věku, což mělo a do budoucna bude mít značně negativní vliv na celý následující život stěžovatelky, a s touto těžkou životní událostí se bude stěžovatelka vyrovnávat celý svůj život, a to za situace, kdy soudy konstatovaly, že zásah do práv stěžovatelky pravděpodobně nebude nikdy ničím odčiněn. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy při stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu nedostatečným způsobem zohlednily přístup vedlejšího účastníka ke svému protiprávnímu jednání. Vedlejší účastník po celou dobu obou soudních řízení odmítal svoji odpovědnost, a to za situace, kdy jeho odpovědnost byla zjištěna v předchozím souvisejícím soudním řízení, svaloval vinu za toto své pochybení na svého zaměstnance, porušení svých pochybení vždy bagatelizoval a vůči stěžovatelce ani jejím příbuzným neprojevil sebemenší projev lítosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výší náhrady nemajetkové újmy přiznané jí krajským soudem, kdy krajský soud podle stěžovatelky při stanovení výše náhrady dostatečně nezohlednil všechny podstatné okolnosti projednávané věci. Nejvyšší soud pak odmítnutím dovolání stěžovatelce neposkytl soudní ochranu.
10. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí jakož i jemu předcházejících rozhodnutí dospěl k závěru, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky pečlivě zabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že náhrada nemajetkové újmy má primárně funkci satisfakční, tedy je třeba stanovit její výši přiměřeně s ohledem ke všem okolnostem konkrétního případu, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá "odškodnit", rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze exaktně kvantifikovat a lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění (satisfakci). Nejvyšší soud dovodil, že v předmětné věci krajský soud zjištěný skutkový stav správně posoudil podle §11, §13 občanského zákoníku, přihlédl k okolnostem konkrétního případu, a v souladu s ustálenou judikaturou k těmto ustanovením zohlednil všechna kritéria pro stanovení výše peněžité náhrady, zejména věk stěžovatelky, kvalitu jejího vztahu s matkou, psychické obtíže stěžovatelky, dopad do sourozeneckých vztahů s polorodým bratrem a postoj vedlejšího účastníka. Vzal přitom v úvahu i částku přiznanou jí v jiném řízení a své závěry srozumitelně odůvodnil. Za této situace dospěl k závěru, že částka ve výši 782 560 Kč, náležející vedle již přiznané náhrady podle §444 odst. 3 občanského zákoníku ve výši 192 000 Kč (tedy celkem téměř 1 000 000 Kč) je přiměřená. Nejvyšší soud považoval za podstatné, že výsledná částka byla určena způsobem odpovídajícím principům proporcionality a komparace s obdobnými případy. Proto nedospěl k závěru, že by krajským soudem přiznaná náhrada byla nepřiměřeně nízká a neproporcionální, že by neodpovídala primárně satisfakční funkci a že by jeho úvaha o výši náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké byla zjevně nepřiměřená. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí reagoval na všechny námitky stěžovatelky a dostatečným a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal. Napadené rozhodnutí je odůvodněno způsobem, kterému nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
11. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu