ECLI:CZ:US:2023:1.US.2528.23.1
sp. zn. I. ÚS 2528/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele R. F., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Lenkou Hronovou, advokátkou, sídlem Kosmákova 4795/10, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2023 č. j. 11 Tdo 536/2023-493 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2022 č. j. 7 To 285/2022-373, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 8. 2022 sp. zn. 1 T 97/2022 uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen podle §283 odst. 2 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci.
3. Z podnětu odvolání příslušného státního zástupce Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek ohledně stěžovatele zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3, odst. 4 trestního řádu při nezměněném výroku o vině znovu stěžovatele odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Pochybení shledal krajský soud toliko ohledně trestu propadnutí věci s tím, že okresní soud sice správně stěžovateli uložil trest propadnutí věci, avšak nesprávně do tohoto výroku zahrnul též čtyři plastové injekční stříkačky včetně obalových materiálů s drogou pervitin o celkové hmotnosti 4 gramů, které se vztahují ke spoluobviněné H. Š. Pouze v tomto rozsahu tedy krajský soud akceptoval odvolání příslušného státního zástupce. Odvolání stěžovatele krajský soud jako nedůvodné zamítl podle §256 trestního řádu, jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Konstatoval, že stěžovatel s poukazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2022) uplatněnými námitkami projevil nesouhlas s výší uloženého trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti. Zdůraznil, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, neodpovídá žádnému ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Uložený trest odnětí svobody shledal zákonným a přiměřeným a závěr, že u stěžovatele nemůže být účelu trestu dosaženo jiným druhem trestu, považoval za správný.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu o nemožnosti podřazení námitky nepřiměřenosti trestu pod jakýkoli dovolací důvod nemůže obstát ve světle judikatury Ústavního soudu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 [(N 137/86 SbNU 315); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Opětovně (totožně jako v dovolání) nesouhlasí s výší uloženého trestu odnětí svobody z důvodu jeho nepřiměřenosti. Znovu tvrdí, že mu nebyla řádně doručena obžaloba, když mu byla předána v rámci vazebního zasedání, kdy byl ve stresové situaci a nemohl si ji v klidu a pečlivě přečíst. Původním obhájcem mu bylo sděleno, že trest bude maximálně ve výši čtyři a půl roku, proto přistoupil na prohlášení viny, ačkoliv by v případě dokazování poukazoval na některé nepřesnosti, které by mohly vést i ke změně právní kvalifikace. Zdůrazňuje, že nekomplikoval objasnění věci, projevil vstřícný přístup a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Opakovaně také uvádí, že trestnou činnost páchal z důvodu finanční tísně po propuštění z výkonu trestu, kdy musel zabezpečit svoji rodinu. Má za to, že okresní soud neměl přijmout jeho prohlášení viny, když jej činil bez možnosti prostudování obžaloby. Rovněž se domnívá, že soud při stanovení výše trestu porušil zásadu humánnosti a přiměřenosti. Je přesvědčen, že mělo být přihlédnuto k tomu, že je otcem dvouletého dítěte, neboť jeho odsouzení má přímý dopad na osud dítěte a soudy by se touto otázkou měly při stanovení výměry trestu zabývat. Proto trest odnětí svobody uložený v horní polovině zákonné trestní sazby nemůže být s ohledem na okolnosti uloženého případu, a to zejména prohlášení viny stěžovatelem, považován za přiměřený, přičemž závěry nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23, byť se týkaly neuložení trestu odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbu, by měly být použity analogicky i na neuložení takového trestu v dolní polovině sazby pro danou trestnou činnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje toliko proti výroku o trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný. Ústavní soud k tomu uvádí, že totožné námitky stěžovatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a obecné soudy včetně Nejvyššího soudu se s nimi již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly, a to způsobem, který odpovídá požadavkům na obsah řádného odůvodnění, který navíc nevzbuzuje žádné podezření, že trestní soudy pochybily v mezích, které vyžaduje ústavní pořádek. Navíc Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (srov. např. nálezy ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827) nebo ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23; dále i usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). O takové případy však v posuzovaném případě zjevně nejde.
9. Krajský soud při rozhodování o trestu stěžovatele přihlédl k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, kdy správně poukázal na to, že ve prospěch stěžovatele svědčilo zejména prohlášení viny a projevená lítost u hlavního líčení, v jeho neprospěch pak rozsah trestné činnosti i charakteristika stěžovatele coby obecného recidivisty, který má v Rejstříku trestů celkem dvacet pět záznamů (byť ne ke všem bylo možno přihlédnout). Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval při ukládání trestu odnětí svobody v souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu.
10. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem krajského soudu nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak i v tomto případě Nejvyšší soud neshledal jakékoliv pochybení. Jako neopodstatněnou správně označil Nejvyšší soud i námitku stran nedoručení obžaloby, neboť obžaloba byla stěžovateli prokazatelně doručena do vlastních rukou dne 20. 7. 2000 v rámci nařízení vazebního zasedání. Námitky stěžovatele ohledně řádného nedoručení obžaloby tak nemohou obstát. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení. Stěžovateli byl nepodmíněný trest odnětí svobody uložen na základě odůvodněných úvah rozhodujících soudů, a vzhledem k okolnostem případu i poměrům stěžovatele jde o trest adekvátní.
11. Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17, jde o odkaz nepřípadný, neboť dané rozhodnutí na nyní posuzovanou věc nedopadá. Ve stěžovatelem zmiňované věci se rozhodující obecný odvolací soud dopustil několika ústavněprávních pochybení, když změnil trest z domácího vězení na nepodmíněný trest odnětí svobody v délce čtyř let ve věznici s dozorem, přičemž toto své rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu nedostatečně odůvodnil a opomenul se vypořádat se všemi polehčujícími okolnostmi, které svědčily ve prospěch stěžovatele. V nyní posuzovaném případě se však obecné soudy řádně vypořádaly se všemi polehčujícími i přitěžujícími okolnostmi a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Podobně je tomu, požaduje-li stěžovatel analogické použití nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23, který se týkal neuložení trestu odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbu při splnění podmínek §58 trestního zákoníku, i na neuložení takového trestu v dolní polovině sazby pro danou trestnou činnost. Jak vyplývá z nosných důvodů tohoto nálezu Ústavní soud zde vyslovil právní názor, že závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle které nepoužití §58 trestního zákona a uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice nemůže založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu [po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb. jde o §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu], ale ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu [po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb. jde o §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu] či jiný dovolací důvod, nelze považovat za ústavně konformní výklad těchto ustanovení, a v souvislosti s tím se zabýval v tehdy posuzovaném případě možností použití §58 odst. 1 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem u tehdejšího stěžovatele. Již z toho je zřejmé, že nosné důvody tohoto nálezu (ani analogicky) na případ stěžovatele nedopadají.
12. Namítá-li stěžovatel, že při rozhodování o trestu mělo být zohledněno, že je otcem malého dítěte, je třeba mu přisvědčit v tom, že v rámci kritérií pro ukládání trestu podle §39 odst. 1 trestního zákoníku, mezi nimiž je i hodnocení rodinných poměrů pachatele, by měl být nejlepší zájem dítěte zohledněn [srov. např. nález ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 (N 70/99 SbNU 362)]. Nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje [viz např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59), nález ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16 či nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 631/23]. Trestní soudy by při rozhodování měly mít na paměti i doporučení Výboru pro práva dítěte o právech dětí uvězněných osob a jeho výzvu k pečlivému zvažování alternativ k odnětí svobody jejich rodičů. Na druhé straně je však třeba zdůraznit, že z právě uvedeného určitě neplyne, že by snad nejlepší zájem dítěte měl vždy převažovat nad zájmem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů. V naprosté většině případů bude váha tohoto zájmu větší, což může vést k závěru trestních soudů o nutnosti odejmout pachateli osobní svobodu.
13. Ač v nyní posuzovaném případě obecné soudy pochybily, neboť z odůvodnění jejich rozhodnutí neplyne, že by se v rámci rozhodování o trestu přímo zabývaly zájmem nezletilého dítěte stěžovatele, je zřejmé, že za situace, kdy byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání od dvou do deseti let, vzhledem k rozsahu trestné činnosti a recidivě stěžovatele, a s přihlédnutím k tomu, že samotný stěžovatel uvedl, že za spáchanou trestnou činnost předpokládal uložení citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody (jak plyne z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu), nelze považovat uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, a to ani s ohledem na to, že stěžovatel je otcem dvouletého dítěte.
14. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že zmíněné pochybení nebylo způsobilé přivodit nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Za daného stavu by případná kasace napadeného rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu byla pouhým formalismem.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu