ECLI:CZ:US:2023:1.US.2543.23.1
sp. zn. I. ÚS 2543/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Olgy Štantejské a 2) Vlastimila Štantejského, zastoupených Mgr. Martinem Červinkou, advokátem sídlem Čechova 396, Česká Třebová, směřující proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 6. 2023, č. j. 18 Co 65/2023-136, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti nákladovým výrokům v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovaným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 11. 2022, č. j. 214 C 9/2021-104, v části výroku II., jímž byla žaloba P. Teplého (dále jen "žalobce") co do požadavku na zaplacení částky 236 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 226 805 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení zamítnuta (výrok I.) a dále tento rozsudek okresního soudu v části výroku II., jímž byla žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50 000 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení, změnil tak, že žalovaným stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 50 000 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení (výrok II.). Krajský soud dále výroky III. a IV. rozsudku rozhodl o nákladech řízení, a to tak, že stěžovatelům stanovil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem v částce 61 883,70 Kč a v řízení před krajským soudem v částce 23 209,20 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.
4. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry týkajícími se nákladů řízení, přičemž rozhodnutí krajského soudu označují za překvapivé. Mají za to, že vzhledem k toliko částečnému úspěchu žalobce měl krajský soud o nákladech řízení rozhodnout podle §142 odst. 2 o. s. ř., a tedy nikoliv podle §142 odst. 3 tohoto zákona. Stěžovatelé argumentaci podepírají odkazem na nález zdejšího soudu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2881/12 (N 212/71 SbNU 495); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz. V doplnění ústavní stížnosti pak rozporují výši vyměřeného soudního poplatku.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako krajský soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2902/12). Ústavní soud je proto v těchto případech zdrženlivý, což je ostatně dáno i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu. Dochází k tomu proto jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což však není případ stěžovatelů.
9. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, krajský soud postupoval při rozhodování o nákladech řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř., neboť "základ nároku žalobce prokázal a výše plnění závisela s ohledem na moderaci uplatňované smluvní pokuty na úvaze soudu" [srov. rozsudek krajského soudu, bod 78; srov. rovněž bod 64 rozsudku, v němž krajský soud potvrzuje, že "závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní"]. I když tedy měl žalobce ve věci jen částečný úspěch, přiznal mu krajský soud plnou náhradu nákladů řízení, neboť rozhodnutí ve věci samé záviselo na jím provedené úvaze. Je rovněž vhodné doplnit, že krajský soud vycházel při moderaci smluvní pokuty ze závěrů plynoucích z rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, formulovaných až po vynesení rozsudku okresního soudu, což vysvětluje též odlišné právní posouzení věci v nalézacím a odvolacím řízení. Předpoklady pro aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. tudíž byly splněny.
10. Ústavní soud má dále za to, že odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. I. ÚS 2881/12 je nepřípadný. V daném případě totiž obecné soudy nepřiznaly náhradu nákladů řízení takřka zcela úspěšné (žalované) stěžovatelce (úspěšné v rozsahu 99,48 %, z čehož plyne, že úspěch žalobce činil 0,52 %), a to za situace, kdy nárok žalobce byl vyčíslen zjevně nadsazeně. Úspěch žalobce v nyní posuzovaném případě byl ovšem podstatně vyšší (zhruba 18procentní), byť nadále jen částečný, přičemž žalobcem nárokovanou částku nelze označit ani za nadsazenou ve smyslu citovaného nálezu, neboť odpovídala výši smluvní pokuty sjednané v kupní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 21. 4. 2020 (srov. rozsudek krajského soudu, body 2-3). Jak již bylo řečeno, okolnost, že následně došlo k moderaci takto sjednané smluvní pokuty, lze vnímat toliko jako projev úvahy krajského soudu zohledňující recentní závěry Nejvyššího soudu (srov. výše), která však nijak nezpochybňuje oprávněnost základu žalobcova nároku.
11. Co se týká námitky tvrzeně nesprávně vyměřeného soudního poplatku, Ústavní soud toliko stručně uvádí, že soudní poplatek se odvíjí od peněžitého plnění nárokovaného v návrhu na zahájení řízení, tj. nikoliv - jak požadují stěžovatelé - od výsledku řízení, resp. z přisouzené částky (srov. zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, jím porušeny nebyly. Krajský soud závěry o povinnosti stěžovatelů hradit náklady řízení v plné výši odůvodnil, byť stručně, včetně toho, z jakého právního i skutkového důvodu aplikoval §142 odst. 3 o. s. ř., což současně vysvětluje, proč v daném případě nebyl použit §142 odst. 2 o. s. ř. V postupu krajského soudu tudíž nelze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, jak mylně namítají stěžovatelé.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu