ECLI:CZ:US:2023:1.US.256.23.1
sp. zn. I. ÚS 256/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo nám. 128/3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 149/2022-545 ze dne 26. 10. 2022, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a dále a) T. M. a b) nezletilé A. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel a vedlejší účastnice a) jsou rodiči nezletilé vedlejší účastnice b), která se nachází v jejich (asymetrické) střídavé péči. V nadepsaném řízení obecné soudy rozhodovaly o vyživovací povinnosti rodičů stanovené naposledy soudními rozhodnutími z roku 2017. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "nalézací soud") zamítl rozsudkem č. j. 0 P 29/2020-442 ze dne 12. 4. 2022 jak návrh stěžovatele na snížení výživného, tak návrh vedlejší účastnice a) na jeho zvýšení. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") k odvolání obou změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že oběma rodičům původně stanovenou vyživovací povinnost zvýšil (zpětně a postupně). Do budoucna je tak stěžovatel povinen hradit 3 600 Kč měsíčně (z původních 2 600 Kč) a vedlejší účastnice a) 2 500 Kč měsíčně (z původních 1 500 Kč); dlužné výživné vzniklo oběma rodičům v totožné výši 14 000 Kč.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se měl odvolací soud dopustit právním posouzením učiněných skutkových zjištění, které nenaplňuje předpoklady §915 občanského zákoníku, zaručujícího dítěti zásadně shodnou životní úroveň, jakou mají jeho rodiče. Podle stěžovatele je životní úroveň vedlejší účastnice a) výrazně vyšší než v minulosti, tato skutečnost se však neprojevila v napadeném rozhodnutí, které je alibistické, účelové a čistě "formální"; na podporu své argumentace odkazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 2277/18 ze dne 31. 7. 2018 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) či nález sp. zn. I. ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 104/69 SbNU 709).
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatel deklaruje, že ústavněprávním pochybením odvolacího soudu je nesoulad jeho právního posouzení s obsahem aplikované právní normy (§915 o. z.), ve skutečnosti však zpochybňuje skutková zjištění v řízení učiněná. Jinými slovy vychází ve svém "právním posouzení" z jiného než v řízení zjištěného skutkového stavu. S takovou obranou však zjevně uspět nemůže v řízení před obecnými soudy, natož v řízení před Ústavním soudem.
5. Odvolací soud po doplnění dokazování učinil - na rozdíl od soudu nalézacího - zjištění, že odůvodněné potřeby se během času změnily a změnila se i životní úroveň rodičů; na základě toho dospěl k právnímu závěru, že nová úprava výživného pro nezletilou je namístě. Vzhledem k asymetricky nastavenému modelu střídavé péče, v němž vedlejší účastnice pečuje o nezletilou v rozsahu cca dvou třetin kalendářního měsíce, určil odvolací soud výživné tak, jak je uvedeno v bodě 1 tohoto usnesení.
6. Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany odvolacího soudu, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.
7. Stěžovatel měl v řízení možnost svůj pohled na věc přednést, což také učinil, avšak bezúspěšně; jeho argumentace byla přitom odvolacím soudem beze zbytku vypořádána (k výdělečným schopnostem matky viz body 34-35, k tvrzené životní úrovni matky srov. body 42-43 napadeného rozsudku). Z napadeného rozsudku neplyne ani žádné pochybení ve smyslu nálezu I. ÚS 4239/12, tj. že by odvolací soud neposuzoval životní úroveň rodičů komplexně (ve smyslu celkových majetkových poměrů). Není úlohou Ústavního soudu přezkoumávat a přehodnocovat smysluplně odůvodněné skutkové a právní závěry obecného soudu.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu