ECLI:CZ:US:2023:1.US.2711.23.1
sp. zn. I. ÚS 2711/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Pura, zastoupeného Mgr. Janou Švehlovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 125/2023-27 ze dne 10. 8. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 212/2021-32 ze dne 10. 5. 2023, rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj č. j. MMR-74684/2021-81 ze dne 30. 9. 2021 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 1251419/2021 ze dne 16. 8. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva pro místní rozvoj a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel požádal Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "informační zákon"). Smyslem jeho žádosti bylo zjistit, jaké důvody vedly magistrát k tomu, že v návrhu aktualizace č. 5 Zásad územního rozvoje hl. m. Prahy vymezuje území Trojských svahů jako enklávu otevřené krajiny a že v návrhu 5. aktualizace územně analytických podkladů hl. m. Prahy pro úroveň kraje je totéž území označováno nikoliv jako otevřená krajina, ale jako území "obytné" a "rekreační zastavěné". Magistrát ústavní stížností napadeným rozhodnutím žádost v části "jaké důvody vedly magistrát k tomu, že v návrhu aktualizace č. 5 Zásad územního rozvoje hl. m. Prahy vymezuje území Trojských svahů jako enklávu otevřené krajiny" odmítl.
2. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí magistrátu zamítlo Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen "ministerstvo") ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; namítá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Podstatu stěžovatelovy argumentace lze shrnout následovně: stěžovatel namítá, že neposkytnutím jím požadovaných informací bylo porušeno jeho právo na informace. Setrvává ve svém postoji, že v době rozhodování byl povinný subjekt povinen disponovat požadovanou informací, proč vymezuje enklávy otevřené krajiny (a tímto řádně odůvodnit předkládaný návrh aktualizace). Správní soudy se splněním podmínek pro odmítnutí žádosti o informace nezabývaly dostatečně, čímž mu odepřely soudní ochranu. Rozhodl-li se magistrát návrh aktualizace č. 5 Zásad územního rozvoje zveřejnit pro společné jednání, musí podle stěžovatele být schopen důvody příslušné části aktualizace sdělit, protože jde o povinnou náležitost obsahu zásad územního rozvoje, kterou měl zkontrolovat. Jsou-li přijímány zásady územního rozvoje, měla být věnována odůvodnění a vysvětlení adekvátní péče v souladu s požadavky čl. 2 a čl. 4 Listiny. Příprava územně plánovací dokumentace stojí miliony Kč a veřejnost má právo vědět, proč se taková činnost vykonává. Stěžovatel je přesvědčen, že je v souladu se zásadami veřejné správy, aby pořizovatel v rámci veřejného projednání zveřejnil návrh zásad územního rozvoje včetně žádaného odůvodnění. Konečně stěžovatel argumentuje, proč je nesprávný závěr magistrátu, že povinným subjektem je Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy je Ústavní soud povolán pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními orgány nebo správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny a vedla k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159)].
7. Ústavní soud v nyní projednávané věci žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Jeho argumentace představuje pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů, s níž se již dostatečným způsobem vypořádaly; srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích vyložily, že magistrát požadovanou informací nedisponoval, a to ani poté, co vyvinul přiměřené úsilí, aby si ji opatřil, jak vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu. Opačný závěr stěžovatele vychází z jeho přesvědčení o požadavcích, které klade zákonná úprava na odůvodnění zásad územního rozvoje v různých fázích jejich přijímání; přezkoumání těchto požadavků ovšem nebylo předmětem daného řízení, a proto nebylo jejich naplnění pro výsledné posouzení významné. Není úlohou Ústavního soudu, aby závěry správních orgánů a správních soudů přehodnocoval, jsou-li ústavně konformním způsobem odůvodněny, a za takové situace není pro jeho výjimečnou ingerenci prostor. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu