ECLI:CZ:US:2023:1.US.2781.23.1
sp. zn. I. ÚS 2781/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Nevluda, zastoupeného JUDr. Ladislavem Soukupem, advokátem, sídlem Budovatelská 2030, Písek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2023 č. j. KSOS 31 INS 4184/2021, 4 VSOL 333/2023-B-313 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2022 č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-B-258, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva vlastnit majetek, na soudní ochranu, jakož i zachování lidské důstojnosti.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel v insolvenčním řízení vedeném s vedlejší účastnicí - dlužnicí jako její věřitel popřel sedm pohledávek jiných věřitelů. Složil však jistotu odpovídající pouze čtyřem pohledávkám ve výši celkem 40 000 Kč. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením při dohlédací činnosti rozhodl, že stěžovatel nesložil jistotu k žádné z jím popřených pohledávek a zaplacenou částku mu vrátil. Krajský soud uvedl, že stěžovatele již při popření pohledávek na přezkumném jednání poučil, že je třeba konkretizovat, ke kterému popření jistotu skládá. Stěžovatel tak však neučinil, a to ani k další výzvě doručené mu soudem. Soud nemůže za stěžovatele podle své úvahy rozhodnout, k čemu skládá jistotu. Krajský soud rovněž účastníky poučil, že se proti rozhodnutí nelze odvolat.
3. Stěžovatel proti napadanému usnesení krajského soudu podal odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") je napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Podle vrchního soudu krajský soud vydal napadené usnesení oprávněně při dohlédací činnosti podle §10 písm. b) a §11 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Insolvenční soud při dohlédací činnosti vydává usnesení, kterými průběžně upravuje řízení. Vyloučení možnosti opravného prostředku tak je zde legitimní, protože činnost insolvenčního soudu často mimo jiné vyúsťuje ve vydání rozhodnutí, proti kterému je opravný prostředek přípustný. Případné vady dohlédací činnosti tak lze později napravit. V nyní posuzované věci krajský soud nerozhodl o povinnosti ukládané či předpokládané zákonem. Okolnosti zaplacení jistoty nadto lze přezkoumat v případném řízení o odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Chybějící opravný prostředek zde proto není na újmu práv.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy mu napadenými rozhodnutími znemožnily domáhat se v insolvenčním řízení přezkumu pohledávek, které řádně a včas popřel. Nesprávný je závěr, že krajský soud vydal napadené usnesení při dohlédací činnosti. V nyní posuzované věci o takové rozhodnutí nešlo, protože nebylo zaměřeno na úpravu práv a povinností procesních subjektů, nýbrž šlo o popření pohledávek stěžovatelem jako věřitelem. Jde totiž o rozhodnutí o tom, jak dopadnou veškeré incidenční spory zahájené stěžovatelem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Jde-li o včasnost návrhu, ústavní stížnost je včasná v části směřující proti napadenému usnesení vrchního soudu. V části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu však stěžovatel podal ústavní stížnost po lhůtě stanovené zákonem. Stěžovatel totiž podal - ač řádně poučen - ze zákona (ex lege) nepřípustné odvolání proti napadenému usnesení krajského soudu. Odmítnutí odvolání vrchním soudem pro nepřípustnost ex lege pak má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu, které napadenému usnesení vrchního soudu předcházelo. Bylo-li totiž odvolání vrchním soudem řádně odmítnuto pro jeho nepřípustnost ex lege (k tomu viz dále), nepředstavovalo zde odvolání prostředek k ochraně práv stěžovatele podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu se tak počítá již od jeho doručení, nikoli (až) od doručení napadeného usnesení vrchního soudu. Napadené usnesení krajského soudu přitom bylo stěžovateli doručeno dlouho před podáním ústavní stížnosti a dvouměsíční lhůta zde již uplynula.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Na podkladě nyní posuzované ústavní stížnosti se Ústavní soud může věcně zabývat toliko napadeným usnesením vrchního soudu, tedy oprávněností odmítnutí odvolání stěžovatele jako nepřípustného, protože směřovalo proti rozhodnutí insolvenčního soudu při dohlédací činnosti. Ústavní soud zde ze své pozice žádné tzv. kvalifikované vady neshledal. Vrchní soud svůj závěr řádně zdůvodnil, odkázal na příslušná zákonná ustanovení, jakož i jejich výklad zastávaný Nejvyšším soudem. Nosným argumentem pro vrchní soud bylo mimo jiné, že odmítnutí odvolání stěžovateli nebrání, aby se soudy zabývaly okolnostmi zaplacení jistoty při případném přezkumu rozhodnutí o žalobě stěžovatele, což značí, že se usnesení krajského soudu nijak jeho práv v konečném důsledku negativně nedotýká.
9. Výklad zastávaný vrchním soudem tak stěžovateli nebrání uplatňovat dále jeho stanovisko v navazujícím řízení, ani nechat věc přezkoumat nadřízeným soudem. Stěžovatel ostatně toto tvrzení vrchního soudu v ústavní stížnosti nereflektuje. Nereflektuje ani, že vrchní soud se vypořádal s jeho tvrzením, že napadeným usnesením krajského soudu je předurčen osud jeho incidenčních žalob. Vrchní soud tuto výkladovou variantu výslovně popřel a zdůraznil, že napadené usnesení není pro další postup závazné a tam řešené okolnosti lze dále přezkoumat. Argumentace stěžovatele tak postrádá náležitý ústavněprávní rozměr.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení vrchního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že v této části jde o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V části směřující proti napadenému usnesení krajského soudu pak jde o návrh opožděný [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 téhož zákona]. Ústavní stížnost proto v celém rozsahu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu