ECLI:CZ:US:2023:1.US.283.23.1
sp. zn. I. ÚS 283/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky ZEROPOINT s.r.o., se sídlem Židlochovice, Legionářská 728, zastoupené JUDr. Zuzanou Pechtorovou, advokátkou se sídlem Brno, Dřevařská 855/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022 sp. zn. 8 To 279/2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. 39 T 83 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka tvrdí, že v předmětném trestním řízení došlo "k porušení základních ústavních práv souvisejících mimo jiné s právem na soudní a právní ochranu". Na základě toho se domáhá, aby Ústavní soud "pravomocné rozhodnutí soudu, zrušil a uložil věc znovu projednat, připustil stěžovatelku do postavení poškozené právnické osobě, které svědčí právo domáhat se náhrady škody proti osobě odsouzené a to před soudem prvního stupně tak, aby byla zachována posloupnost".
Jelikož ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví uvedeným usnesením, Ústavní soud - ve snaze vyhnout se přílišnému formalismu - dovodil, že se stěžovatelka domáhá zrušení obou těchto rozhodnutí. V záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byl obžalovaný M. H. uznán vinným ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku. Označeným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta odvolání obžalovaného a státní zástupkyně proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Stěžovatelka v předmětném trestním řízení vystupovala v postavení poškozené. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 8. 2022 č. j. 39 T 83/2022-746 bylo podle §206 odst. 3 a 4 trestního řádu rozhodnuto o tom, že se stěžovatelka k trestnímu řízení nepřipouští se svým nárokem na náhradu škody. V návaznosti na to obvodní soud v napadeném rozsudku o náhradě škody nerozhodl.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") vyplývá, že odvolání proti rozsudku obvodního soudu podal pouze obžalovaný a státní zástupkyně, nikoli tedy stěžovatelka coby poškozená. Stěžovatelka pouze městskému soudu zaslala svoje vyjádření k rozsudku obvodního soudu. Ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by podala odvolání proti rozsudku obvodního soudu, a k ústavní stížnosti přiložila pouze zmíněné vyjádření ze dne 11. 10. 2022, které zaslala městskému soudu.
Proti rozsudku obvodního soudu zákon umožňuje podat odvolání, a to i osobám nacházejícím se v postavení poškozeného, tedy v postavení, o němž stěžovatelka tvrdí, že jí náleželo [srov. §245 odst. 1 a §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu]. Ustanovení §246 odst. 2 trestního řádu pak výslovně uvádí, že oprávněná osoba může rozsudek napadat mj. proto, že určitý výrok v rozsudku nebyl učiněn, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí. Ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že "poškozenému svědčí právo podat odvolání do výroku o náhradě škody, který neexistoval".
Obvodní soud ve svém rozsudku výslovně uvedl, že zmíněným usnesením ze dne 12. 8. 2022 č. j. 39 T 83/2022-746 stěžovatelku nepřipustil k trestnímu řízení s jejím nárokem na náhradu škody, avšak že jí neupřel její práva jako poškozené, když jí byla doručena obžaloba a byla řádně a včas vyrozuměna o hlavním líčení.
Z uvedeného vyplývá, že usnesením obvodního soudu ze dne 12. 8. 2022 č. j. 39 T 83/2022-746 stěžovatelka nepozbyla své právo napadnout rozsudek obvodního soudu odvoláním a brojit proti tomu, že obvodní soud v tomto rozsudku nerozhodl o nároku na náhradu škody, který uplatnila (srov. k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 2811/20). Uvedený rozsudek obsahoval i řádné poučení, že proti němu poškozený může podat odvolání. Jelikož však stěžovatelka možnost podat odvolání proti rozsudku obvodního soudu nevyužila, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že nevyužila všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejích práv.
Ústavní soud konečně uvádí, že ani z Ústavy, ani ze zákona o Ústavním soudu nevyplývá kompetence Ústavního soudu přiznat určitému subjektu postavení poškozeného v trestním řízení. Ústavní soud proto tento návrh musel posoudit jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj