ECLI:CZ:US:2023:1.US.2846.23.1
sp. zn. I. ÚS 2846/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miroslavy Žídkové, zastoupené Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem Bohumínská 788/61, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2564/2023-50 ze dne 6. 9. 2023, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 66 Co 881/2022-32 ze dne 30. 5. 2023 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 29 EXE 2972/2022-20 ze dne 17. 10. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelce byla v řízení před obecnými soudy (které není předmětem této ústavní stížnosti) uložena mj. povinnost zaplatit částku ve výši 90 939 Kč jako náhradu nákladů řízení paní Soně Svobodové (oprávněné). Stěžovatelka svůj dluh nesplnila, a proto jej oprávněná exekučně vymáhala. Následně stěžovatelka jako povinná podala návrh na zastavení exekuce. Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným usnesením tento návrh zamítl. Krajský soud v Ostravě poté usnesení okresního soudu potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky.
2. Podstatou sporu od počátku bylo tvrzení stěžovatelky o nezákonnosti exekučního titulu. Stěžovatelka namítala, že náhrada nákladů řízení vůči oprávněné jí neměla být uložena. Oprávněná totiž dle tvrzení stěžovatelky nezaslala předžalobní výzvu ve smyslu §142a odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě nemůže být náhrada nákladů řízení přiznána.
3. Totožná argumentace je obsažena i v ústavní stížnosti. K tomu stěžovatelka doplňuje skutkové okolnosti celého sporu, které však Ústavní soud nepovažuje za účelné podrobněji rekapitulovat a postačí shrnout, že se s nimi Ústavní soud seznámil.
4. Stěžovatelka především odkazuje na §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu s tím, že v jejím případě je tu zákonem předvídaný "jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat". Dále stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která dovodila, že výkon rozhodnutí podle citovaného ustanovení může být zastaven ve zvlášť závažných případech i pro vady exekučního titulu. Svůj případ stěžovatelka považuje za právě takový zvlášť závažný. Z toho všeho dovozuje, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud po posouzení napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy).
7. Stěžovatelka žádnou ústavněprávní argumentaci ve své stížnosti nepředestřela. Její ústavní stížnost je pouze pokračující polemikou s věcnou správností exekučního titulu. Tuto polemiku navíc stěžovatelka vede v řízení, které k tomu primárně neslouží, tedy v řízení o zastavení exekuce. V řízení o zastavení exekuce se však, jak všechny obecné soudy stěžovatelce vysvětlily, již věcná správnost exekučního titulu nepřezkoumává. Z pohledu ústavněprávního je proto pro Ústavní soud rozhodující především, že obecné soudy v napadených rozhodnutích náležitě a srozumitelně své rozhodnutí odůvodnily. Věcnou správnost exekučního titulu Ústavní soud nemohl zkoumat.
8. Je pravdou, že judikatura Ústavního soudu připouští výklad §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu v tom smyslu, že v řízení o zastavení exekuce je ve výjimečných případech možné přezkoumávat vady exekučního titulu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3216/14, II. ÚS 2357/16, I. ÚS 2456/16, II. ÚS 3194/18). Jedná se však o situace, kdy by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti či byl např. v rozporu se samotnými principy právního státu. Takovým případem bylo v minulosti např. exekuční vymáhání jízdného po zdravotně postižené osobě, která měla nárok na bezplatné jízdné, a proto bylo zjevné, že dluh vůbec nemohl vzniknout (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2230/16, II. ÚS 2357/16 a I. ÚS 2456/16).
9. Ústavní soud však shledal, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly s tím, proč takové výjimečné okolnosti na straně stěžovatelky neshledaly. S jejich odůvodněním se Ústavní soud plně ztotožňuje a nemá mu co vytknout. Celý spor byl započat smrtí stěžovatelčina druha, což je okolnost politováníhodná. Samotné přiznání náhrady nákladů řízení (a s tím související exekuce) však není spojeno s žádnými okolnostmi, které by vedly ke zjevné nespravedlnosti. V posuzovaném případě se jedná čistě o to, zda byla splněna podmínka zaslání předžalobní výzvy. Přezkum této otázky však náleží obecným soudům v řízení o exekučním titulu, nikoli Ústavnímu soudu v návaznosti na řízení o zastavení exekuce.
10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu