ECLI:CZ:US:2023:1.US.2850.22.1
sp. zn. I. ÚS 2850/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. PRAGON s.r.o. se sídlem Praha 4, Imrychova 883/9, 2. spolku HABEAS CORPUS se sídlem Praha 9, Ocelkova 643/20, a 3. spolku Unie příznivců Tradiční čínské medicíny se sídlem Praha 9, Ocelkova 634/20, všech zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Praha 5, Nádražní 344/23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2022 č. j. 6 As 300/2021-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé, s odvoláním na porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13, čl. 14 a čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, navrhují zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka 1. podala žalobu ke Krajskému soudu v Brně, označenou jako žaloba proti zneužívání systému Rapid Alert System for Food and Feed (dále jen "RASFF"), v níž napadla označování outkovky pestré (Coriolus versicolor) za potravinu nového typu a její vedení v seznamu potravin nového typu a v Systému rychlého varování pro potraviny a krmiva (RASFF). Jako žalované stěžovatelka označila Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, ústřední inspektorát, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Inspektorát v Praze a Ministerstvo zemědělství.
V žalobě stěžovatelka 1. uvedla, že byla dopisem Ministerstva zdravotnictví ze dne 11. 11. 2013 informována o skutečnosti, že v aktualizovaném katalogu potravin nového typu byla zveřejněna složka Coriolus versicolor jako složka potravin nového typu, přičemž následně došlo dne 6. 1. 2014 k zápisu do systému RASFF. Vklad do RASFF ze dne 6. 1. 2014 byl proveden na základě pravomocného rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce ze dne 11. 12. 2013, které bylo následně zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017. Podkladový akt pro vklad do RASFF ze dne 6. 1. 2014 byl zrušen rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce ze dne 17. 7. 2019, které nabylo právní moci dne 24. 7. 2019.
Žaloba byla soudem vyhodnocena jako zásahová žaloba podle §82 s. ř. s. Žaloby proti jednotlivým žalovaným byly vyloučeny k samostatnému projednání a žaloba proti Ministerstvu zemědělství (a rovněž žaloba proti Státní zemědělské a potravinářské inspekci, Inspektorátu v Praze) byla postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Usnesením ze dne 7. 9. 2021 č. j. 6 A 81/2021-46 městský soud žalobu stěžovatelky 1. odmítl pro opožděnost. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že Nejvyšší správní soud věcně nereagoval na kasační námitku ve vztahu k opomenutí osob zúčastněných na řízení podle §34 s. ř. s., tedy spolků HABEAS CORPUS a Unie příznivců tradiční čínské medicíny, které předmětnou námitku též spolupodepsaly a prohlásily, že budou vykonávat práva osob zúčastněných na řízení. Stěžovatelka 1. dále nesouhlasí s výkladem objektivní a subjektivní lhůty k podání žaloby ve vztahu ke skutkovým okolnostem případu a s posouzením předmětného zásahu nikoliv jako trvajícího, ale jednorázového. Tím, že soudy žalobu stěžovatelky 1. věcně neprojednaly a neprovedly jí navržené důkazy, porušily její výše uvedená základní práva.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaným někým zjevně neoprávněným, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Argumenty v ústavní stížnosti představují téměř doslovně se opakující polemiku stěžovatelky 1., včetně citování pasáží z kasační stížnosti. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky 1. se závěrem správních soudů o otázce včasnosti předmětné žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu a s tím spojená povaha nezákonného zásahu, od níž se odvíjí počítání lhůt pro podání žaloby.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se podrobně touto otázkou zabýval (a to již podruhé, neboť ve věci téže stěžovatelky na základě kasační stížnosti založené na takřka totožné argumentaci Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 9. 12. 2021 č. j. 8 As 216/2021-79). Srozumitelně a s odkazem na ustálenou judikaturu objasnil, z jakých důvodů se ztotožnil se závěrem městského soudu, že žalobou byl napaden jednorázový zásah s trvajícími účinky. Stěžovatelka 1. se přitom o tvrzeném zásahu dozvěděla nejpozději nabytím právní moci rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Praze, jímž byl zrušen podkladový akt k vkladu do RASFF, tedy dnem 24. 7. 2019. Subjektivní lhůta k podání žaloby tak skončila dne 25. 9. 2019. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala svou žalobu 6. 5. 2021, městský soud ji správně odmítl pro opožděnost. Zároveň konstatoval, že marně uplynula i dvouletá objektivní lhůta pro podání žaloby. Ta začala běžet okamžikem, kdy k tvrzenému nezákonnému zásahu mělo dojít, tj. počínaje listopadem 2013, pokud jde o zveřejnění složky Coriolus versicolor v katalogu, resp. od 6. 1. 2014, kdy došlo k vložení Coriolus versicolor do systému RASFF.
Nejvyšší správní soud ve vztahu k posouzení počátku běhu objektivní lhůty uvedl, že se jí již pro nadbytečnost nezabýval. I kdyby totiž byla úvaha stěžovatelky 1. ve vztahu k běhu objektivní lhůty správná, nic by to nezměnilo na tom, že stěžovatelka podala žalobu po uplynutí subjektivní lhůty. Nejvyšší správní soud se dále vyjádřil k námitce stěžovatelky 1., že se stěžovateli 2. a 3. nejednal jako s osobami zúčastněnými na řízení. S odkazem na svou judikaturu dospěl k závěru, že v případě odmítnutí žaloby pro opožděnost městský soud neměl povinnost jednat či jakkoli řešit existenci osob zúčastněných na řízení. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti se stěžovateli 2. a 3. nejednal jako s osobami, které stěžovatelka 1. označila jako osoby zúčastněné na řízení.
Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že závěry z usnesení sp. zn. IV. ÚS 423/22, na které stěžovatelka odkazuje, a v němž rozhodoval v obdobné věci téže stěžovatelky, nelze interpretovat tak, že Nejvyšší správní soud je povinen námitkám uvedeným v kasační stížnosti vyhovět. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatele.
Ústavní soud uzavírá, že v postupu Nejvyššího správního soudu nelze spatřovat žádné prvky svévole. S námitkami stěžovatelky 1. se řádně a úplně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s relevantními zákonnými ustanoveními. Ústavní soud neshledal, že by v důsledku napadeného rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé 2. a 3. nebyli a ani nemohli být účastníky řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, Ústavní soud jejich ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaným někým zjevně neoprávněným odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu