ECLI:CZ:US:2023:1.US.2860.22.1
sp. zn. I. ÚS 2860/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Frantála, zastoupeného JUDr. Pavlínou Zíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 271/2020-68 ze dne 11. 8. 2022, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 61 A 21/2020-49 ze dne 5. 11. 2020 a opatření obecné povahy - územnímu plánu obce M., přijatému usnesením zastupitelstva obce č. UZ-120-13/19 ze dne 17. 12. 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a obce M., jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a územního plánu, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě; dále namítá porušení čl. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Stěžovatel je výlučným vlastníkem pozemku v obci M., na kterém je umístěn rodinný dům, jenž doposud sloužil k trvalému bydlení stěžovatele a jeho rodiny; jde o jedinou stavbu v dotčeném území s tímto způsobem využití. Již v předchozím územním plánu obce M. byla stěžovatelova nemovitost zařazena do plochy pro sport a rekreaci a jako taková byla k tomuto účelu přísně regulována. Ačkoli bydlení v rodinných domech nebylo v dané ploše výslovně zahrnuto mezi přípustné využití plochy, nebylo současně uvedeno v rámci nepřípustného využití (vyloučeno bylo pouze bydlení v bytových domech a více než jednom rodinném domku). Stěžovatel v nyní projednávané věci namítá zásah do svých práv v důsledku přijetí nového územního plánu obce M.; usiluje o to, aby ve vztahu k jeho nemovitosti byla zachována jeho vlastnická práva alespoň v rozsahu regulace stanovené předchozím územním plánem.
3. Již ve fázi přípravy územního plánu stěžovatel prostřednictvím námitek usiloval o to, aby nová územní regulace nekrátila jeho stávající vlastnická práva. Vzhledem k neúspěchu podal návrh na zrušení nového územního plánu, který Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
4. Nejvyšší správní soud ("NSS") následně ústavní stížnostní napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. Podle NSS se obec M. legitimně rozhodla chránit přírodní charakter okolí M. rybníka s jinak ryze rekreační zástavbou. Nemovitost stěžovatele představuje prvek, který svou koncepcí a charakterem do dotčeného přírodního území nezapadá. NSS dále dovodil, že uznání rodinného domu v ploše rekreace po vzoru předchozího územního plánu by dávalo předpoklad dalšího rozšiřování zastavitelného či zastavěného území pro trvalé bydlení do volné krajiny, neboť vlastníci již existujících staveb a zájemci o budoucí výstavbu v plochách rekreace by se mohli domáhat stejného přístupu. Nový územní plán podle NSS extrémně nevybočuje ze zákonných mantinelů pravidel územního plánování. NSS vyvrátil tvrzení stěžovatele, že by byl novým územním plánem nucen k demolici stávajícího rodinného domu, případně k jeho přestavbě tak, aby vyhovoval nové územní regulaci ploch rekreace, či že by dům nemohl využívat k trvalému bydlení. Nový územní plán představuje závazný podklad "pouze" pro budoucí rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí; nebrání však bez dalšího jakékoli úpravě, opravě či údržbě dotčené nemovitosti, jak stěžovatel namítal. Omezení vlastnického práva je podle NSS proporcionální, neboť zásahy do vnějšího půdorysného či výškového ohraničení stavby, tj. laicky řečeno její zvětšení nebo jiné obdobné stavební úpravy, jež stavební zákon označuje jako změny dokončené stavby, pouze musí respektovat nově nastolený právní stav a významným způsobem nenarušovat charakter přírodních ploch, neboť v opačném případě by již narážely na legitimní záměr obce, kterým je charakter stávajících ploch rekreace zachovat. Podle NSS konečně s ohledem na specifické umístění dotčené nemovitosti (relativně izolovaně, poblíž břehu rybníka a na samém okraji řešeného území) nelze situaci stěžovatele srovnávat s vlastníky nemovitostí v intravilánu obce.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že změna přijatá napadeným územním plánem nemá žádné opodstatnění a není řádně zdůvodněna. Nová regulace stěžovateli znemožňuje výstavbu podkroví v rodinném domě, kterou umožňoval dřívější územní plán, byť v jiných částech obce s rodinnými domy taková výstavba v zásadě možná je; stěžovatel před přijetím napadeného územního plánu vynaložil značné finanční prostředky na přípravné práce. Zastavitelnost pozemku stěžovatele byla podle něj snížena o 5 %, což představuje zásadní zásah do jeho vlastnického práva. Nový územní plán dále stěžovateli znemožňuje oplotit jeho pozemek, výsadbu zeleně, pěstební a chovatelskou činnost, byť je to v jiných částech obce možné. Správní soudy se podle stěžovatele jeho námitkami dostatečně nezabývaly. Napadený územní plán je podle stěžovatele v rozporu s právními předpisy, jakožto i se zásadami pro tvorbu územního plánu, které z nich vyplývají; nejde o zásah nezbytně nutné míře. Stěžovatel dále tvrdí, že obec má zákonné možnosti úpravy podmínek a dostatečně odůvodněných výjimek ve vztahu k dotčené nemovitosti tak, aby byla zajištěna kontinuita a návaznost na regulaci obsaženou v předchozím územním plánu. Byl-li postup obce veden snahou "vyloučit" nemovitost mimo režim dosavadní veřejné obslužnosti budovy (např. veřejné osvětlení, plynofikaci, veřejný vodovod, kanalizaci, veřejné příjezdové cesty a jejich údržbu), byl podle stěžovatel zvolen zjevně nezákonný postup. Stěžovatel spatřuje v postupu NSS nepřípustný zásah do jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť se NSS zcela nevypořádal s jeho námitkami a své rozhodnutí řádně neodůvodnil; pozdějším zrušením napadeného územního plánu mohou vzniknout značné škody v jeho majetkové sféře.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná (§72 odst. 3 téhož zákona) a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou (§30 odst. 1 téhož zákona).
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní.
9. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 1669/11 ze dne 7. 5. 2013 (N 76/69 SbNU 291) uvedl, že "[ú]zemní plán je společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy". Na územní plán je v tomto smyslu nutno nahlížet jako na veřejný zájem, v němž se mimo jiné odráží též suma soukromých zájmů obyvatel obce, např. na zachování prostředí, v němž žijí, v relaci k zalidněnosti, zastavitelnosti obce, krajinnému rázu, životnímu prostředí atd., a to vyjádřených skrze jimi volené zastupitele. Při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu (zaručeného čl. 8 Ústavy) na jedné straně a význam důvodů, svědčících pro takový zásah, na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit [usnesení sp. zn. III. ÚS 3667/17 ze dne 10. 4. 2018].
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že (opakující se) námitky stěžovatele vyjádřené v jeho ústavní stížnosti nelze považovat za kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by zakládala důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu do samosprávy obce M. či do činnosti správních soudů. Stěžovatel pouze obecně namítá nepřiměřenost omezení jeho vlastnického práva k dotčené nemovitosti, které má vznikat v důsledku nemožnosti výstavby podkroví, výsadby zeleně a dalších činností neslučitelných s novým územním plánem. Správní soudy se však námitkami stěžovatele srozumitelně a logicky vypořádaly, neboť řádně vysvětlily, že zamezení dalšího rozšiřování zastavitelného či zastavěného území pro trvalé bydlení do volné krajiny přináší zkvalitnění dotčených ploch rekreace, a to přinejmenším v podobě jejich zachování a rozvoje (viz bod 23 rozsudku NSS).
11. Považovaly-li správní soudy omezení budoucí rozšiřování výstavby za legitimní cíl územního plánu v části týkající se specifického okolí M. rybníka, nelze tomu z ústavního hlediska - s ohledem na nedostatečná tvrzení stěžovatele - ničeho vytknout. Pádný je v tomto ohledu zejména závěr krajského soudu, že stěžovatelova představa o nemožnosti provádění jakýchkoliv úprav či údržby pozemku je lichá. Případné budoucí změny dotčeného pozemku však musí respektovat nově nastolený právní stav a významným způsobem nenarušovat charakter přírodních ploch rekreace, což je požadavek legitimní a přiměřený (viz bod 61 napadeného rozsudku krajského soudu). Samotná skutečnost, že stěžovatelova představa (budoucího) funkčního využití dotčeného pozemku neodpovídá novému územnímu plánu, nemůže sama o sobě vést k jeho zrušení (viz bod 66 tamtéž), Za ústavně konformní pak lze označit i závěr správních soudů, že by zachování regulace po vzoru předchozího územního plánu pouze ve vztahu k pozemku stěžovatele mohlo být vůči ostatním vlastníkům diskriminační (viz bod 23 rozsudku NSS).
12. K tvrzenému porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů lze uvést, že tato námitka stěžovatele rovněž neobstojí. Stěžovatel zbytečné průtahy dovozuje pouze z potenciální nutnosti pozdějšího zrušení nového územního plánu z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí správních soudů; taková situace však v jeho případě zjevně nenastala.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími ani opatřením obecné povahy byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu