ECLI:CZ:US:2023:1.US.2862.22.1
sp. zn. I. ÚS 2862/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Yuvala Bena Itzhaka, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Ivanco, advokátem se sídlem Praha 9, Bryksova 761/42, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2022 č. j. 7 Afs 145/2020-25, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020 č. j. 5 Af 37/2016-32, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 2. 2016 č. j. 8429/16/5200-10421-711070 a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 6, ze dne 17. 2. 2015 č. j. 1021589/15/2006-52523-110637, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ze spisového materiálu se podává, že rozhodnutím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 17. 2. 2015 č. j. 1021589/15/2006-52523-110637 byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 v částce 3 990 980 Kč, daňová ztráta 0 Kč, daňový bonus 0 Kč a stanovena povinnost uhradit kladný rozdíl mezi vyměřenou daní a daní tvrzenou v daňovém přiznání v úhrnné výši 291 062 Kč v náhradní lhůtě. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 29. 2. 2016 č. j. 8429/16/5200-10421-711070. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž tvrdil, že je českým daňovým rezidentem, který pobírá příjmy mimo jiné z činnosti v USA, kdy jeho činnost spočívá ve spolupráci s tamní společností, se kterou má uzavřenou smlouvu o poradenské činnosti. Podle smlouvy mezi ČR a USA o zamezení dvojího zdanění je tento příjem zdaňován pouze v ČR. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by měl podle daňových orgánů předmětné příjmy deklarovat jako ostatní příjmy podle §10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a nikoli jako příjmy ze živnosti podle §7 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, a to z toho důvodu, že není držitelem českého živnostenského oprávnění. Nemohl tak uplatňovat tzv. paušální výdaje procentem z příjmů. Podle stěžovatele by byl postup daňových orgánů správný pouze v případech nezahrnujících mezinárodní zdanění.
Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl. Ztotožnil se se závěrem Odvolacího finančního ředitelství, že stěžovatelovy příjmy ze zahraničí nelze považovat za příjmy ze živnosti. Zdůraznil, že v dané věci šlo o to, zda lze uplatnit tzv. výdajový paušál namísto výdajů prokazatelně vynaložených. Jak v případě příjmů podle §7, tak příjmů podle §10 zákona o daních z příjmů, může daňový subjekt uplatnit výdaje prokazatelně vynaložené na dosažení těchto příjmů. V případě příjmů podle §7 zákona o daních z příjmů má navíc „výhodu“ v možnosti rozhodnout se pro využití jednoduššího způsobu uplatnění výdajů paušálem. Nelze však po správci daně požadovat, aby v případě paušálně uplatněných výdajů materiálně posuzoval obsah uskutečněné činnosti vykonávané stěžovatelem v zahraničí a to, zda danou činnost stěžovatel vykonával v souladu se zahraničními předpisy a následně tuto činnost srovnávat s kategoriemi živností podle českého práva. Stěžovateli nic nebránilo v uplatnění reálných výdajů. Městský soud konečně neshledal v postupu daňových orgánů diskriminaci, neboť stěžovateli se dostalo stejného zacházení, jakého by se dostalo kterémukoli daňovému poplatníkovi v České republice.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl pro nedůvodnost. Především poukázal na to, že v dané věci se zabýval jednak otázkou posouzení daňových důsledků situace, kdy stěžovatel živnostenským oprávněním pro vykonávanou činnost objektivně nedisponoval a zdanitelné příjmy mu v této části plynuly výhradně z činnosti vykonávané v zahraničí; a dále otázkou zda nebyl neoprávněně znevýhodněn oproti daňovým subjektům v obdobném postavení. Konstatoval, že judikatura správních soudů se dlouhodobě ustálila na závěru o nezbytnosti živnostenského oprávnění pro klasifikaci příjmů jako příjmů z živnosti podle §7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce o nepřípustné diskriminaci stěžovatele. Dospěl k závěru, že za referenční skupinu, s níž má být z hlediska diskriminace poměřován, jsou považovány subjekty, které obdobně jako on nedisponují živnostenským oprávněním, avšak vykonávají činnost generující příjmy na území České republiky. Ovšem ani stěžovatel netvrdil, že by byl vůči takovým subjektům diskriminován. Proto se nemůže dovolávat zásady obsažené v §8 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.
Stěžovatel nesouhlasí s výkladem a aplikací daňových předpisů na svůj případ a opakuje argumentaci, kterou uvedl již v řízení před správními soudy. Namítá, že pokud by neměl mít možnost deklarovat předmětné příjmy jako příjmy podle §7 zákona o daních z příjmů a uplatnit výdaje paušální částkou, dochází k porušení principu právní jistoty, jakož i k porušení ústavně zaručeného práva na rovné zacházení, práva na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému správního soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. „běžné“ nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze, oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost představuje opakující se polemiku se závěry daňových orgánů a správních soudů. Ústavní soud konstatuje, že tyto orgány vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového a procesního stavu, jenž jim poskytl oporu pro posouzení podstatných otázek a právní závěry na jejich základě přijaté. Oba správní soudy své rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodnily a vyjádřily se ke všem námitkám stěžovatele.
V návaznosti na uvedené Ústavní soud považuje za lichou opakující se polemiku stěžovatele ohledně otázky, zda v jeho případě bylo možné uplatnit tzv. výdajový paušál namísto výdajů prokazatelně vynaložených, resp. důsledky předmětné daňové situace a tvrzeného daňového znevýhodnění stěžovatele. Všechny tyto otázky – jak vyplývá z výše shrnutého obsahu odůvodnění – správní soudy důkladně a srozumitelně posoudily a Ústavní soud nemá, co by k argumentaci stěžovatele dále dodal. Závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatele.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu