ECLI:CZ:US:2023:1.US.2951.23.1
sp. zn. I. ÚS 2951/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Míšové, zastoupené Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem v Přerově, Smetanova 1784/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 730/2023-221 ze dne 28. 8. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 303/2022-197 ze dne 18. 10. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 10 C 38/2020-142 ze dne 15. 3. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a a) Drahomíra Konečného a b) Marie Konečné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí; namítá, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastníci jsou sousedé. Rodinný dům vedlejších účastníků je postaven na samé hranici pozemku stěžovatelky na základě stavebního povolení z roku 1973, jehož vydání předcházelo územní rozhodnutí. V rámci tehdejšího místního šetření příslušné orgány předpokládaly, že objekt, ve kterém nyní bydlí stěžovatelka, bude zbourán (asanován), to se však dosud nestalo. Stěžovatelka se nejméně od roku 2002 pokouší vedlejším účastníkům opakovaně zabránit přímému výhledu z oken prostřednictvím nejrůznějších konstrukcí a staveb.
3. V roce 2018 stěžovatelka umístila v bezprostřední vzdálenosti u štítové zdi vedlejších účastníků skládku dřeva, která brání výhledu z okna vedlejších účastníků v pokoji v přízemí domu a stíní. Stěžovatelka dále postavila na svém pozemku dva sloupy a mezi nimi natáhla lano, přes které pověsila fólii; fólie přiléhá ke štítové zdi domu a dílčím způsobem brání výhledu z obou oken v přízemí. Skládka i konstrukce navíc znečišťují fasádu domu i obě okna. Stěžovatelka zároveň vybudovala další konstrukci sestávající z žebříku a desky, která brání výhledu ze spodního okna z druhého nadzemního podlaží.
4. Okresní soud v Olomouci ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zdržet se omezování vedlejší účastníků v užívání jejich rodinného domu, a to stíněním a znečišťováním oken a fasády domu vedlejších účastníků (ve výroku specifikovaným způsobem). Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil jako věcně správné. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces ve spojení s právem na ochranu vlastnictví, protože nesprávně a neodůvodněně aplikovaly §8 a §1012 občanského zákoníku. Posoudily-li obecné soudy jednání stěžovatelky jako zneužití práva, měly se v napadených rozhodnutích výslovně zabývat naplněním zákonných podmínek pro aplikaci §8 o. z. Stěžovatelka namítá, že v její věci zákonné podmínky naplněny nebyly, a to podmínky: a) subsidiarity institutu zneužití práva; b) institutu zneužití práva jako ultima ratio; c) zjevnosti zneužití práva. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy se podle §1012 o. z. měly zabývat otázkou, zda stěžovatelka závažně rušila práva vedlejších účastníků nad míru přiměřenou poměrům a měly zároveň v odůvodnění vymezit hypotézu neurčité právní normy §8 o. z. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou jsou napadená rozhodnutí v rozporu (především rozhodnutí ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1878/2017). Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání protiústavně pro nepřípustnost; brojila proti protiústavnosti rozhodnutí odvolacího soudu již ve svém dovolání a dovolací soud proto měl povinnost se její věcí meritorně zabývat. Konečně, podle stěžovatelky existuje v její věci extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Obecné soudy nesprávně vyhodnotily svědeckou výpověď syna stěžovatelky (který nebyl nevěrohodný) i vnučky vedlejších účastníků (která naopak byla zaujatá); chybně hodnotily i předložené fotografie. Vedlejší účastníci provádí tzv. stalking stěžovatelky, což bylo dostatečně prokázáno. Podle stěžovatelky obecné soudy opomenuly provést důkaz účastnickým výslechem vedlejších účastníků.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná [§75 odst. 1 téhož zákona]; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů ohledně způsobu, jakým zneužívá svoje vlastnické právo za účelem zabránit svým sousedům v přímém výhledu na její pozemek. Ústavní soud však stěžovatelkou tvrzený "extrémní nesoulad" mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěnými neshledal.
9. Obecné soudy založily svoje rozhodnutí o zneužití práva na několika podstatných závěrech: Stěžovatelka se neoprávněně snaží vedlejším účastníkům zabránit výhledu z oken více než dvacet let nejrůznějšími způsoby. Ze strany stěžovatelky jde o zjevné naschvály z důvodu, že rodinný dům vedlejších účastníků byl postaven na samé hranici jejího pozemku; v řízení však nebylo prokázáno, že by vedlejší účastníci postavili dům "na černo" - bez stavebního povolení či v rozporu s ním - a že by tedy vzniklou situaci zavinili. Chování stěžovatelky opakovaně řešil místní stavební úřad v rámci řízení o odstranění konstrukcí stěžovatelky; stěžovatelka nadto rozhodnutí stavebního úřadu nerespektovala, za což jí byla uložena pokuta. Bylo-li hlavním účelem činů stěžovatelky obtěžovat nebo poškodit vedlejší účastníky, je to v rozporu se zákazem zneužití práva stanoveného v druhé části věty druhé §1012 o. z. ve spojení s §8 o. z.; proto nebylo třeba zkoumat "přiměřenost míry rušení vzhledem k místním poměrům" ani "závažnost rušení práv" ve smyslu první části věty druhé §1012 o. z. Jednání stěžovatelky by nebylo oprávněné ani při aplikaci §1013 odst. 1 o. z., neboť konstrukce stěžovatelky představují tzv. přímou imisi, kterou zákon výslovně zakazuje (viz bod 13 rozsudku nalézacího soudu). Ústavní soud uvedené závěry o zneužívání vlastnického práva stěžovatelkou považuje za srozumitelné, logické a pečlivě odůvodněné. Z ústavněprávního hlediska jim nemá co vytknout.
10. Obecné soudy zároveň ústavně konformním způsobem hodnotily provedené důkazy. Nevěrohodnost svědka (syna stěžovatelky) nalézací soud odůvodnil především tím, že měl předem připravené písemné poznámky a že neuvedl pravdu ohledně jeho dřívějšího odsouzení. Ohledně fotografií nalézací soud stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, proč je nelze považovat za důkaz tzv. stalkingu, pořídili-li je vedlejší účastníci za účelem bránění svých práv v rámci správních řízení. Výslech vedlejších účastníků nalézací soud neprovedl pro nadbytečnost (viz bod 13 napadeného rozsudku). Takové vedení dokazování zjevně odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů, jež je v kompetenci nezávislých obecných soudů.
11. Za zjevně neopodstatněnou Ústavní soud konečně považuje námitku stěžovatelky, že jí Nejvyšší soud protiústavně odepřel přístup k soudu. Stěžovatelka pomíjí, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné proto, že v dovolání žádným způsobem nerozporovala jeden z nosných, samostatně obstojných důvodů vyhovění žalobě, podle kterého konstrukce stěžovatelky v každém případě představují tzv. přímé imise podle §1013 odst. 1 o. z.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu