ECLI:CZ:US:2023:1.US.2976.23.1
sp. zn. I. ÚS 2976/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Pikalové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2127/2022-253 ze dne 15. 8. 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 72 Co 13/2019-221 ze dne 26. 10. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 22 C 20/2017-54 ze dne 29. 5. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a dále a) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, obchodní korporace b) ROZKVĚT, stavební bytové družstvo, se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 4481/44, c) Martina Tomandla, d) Zdeňka Kičiny, e) Davida Holzbauera, f) Radka Linharta a g) obce X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastníci b) a c) domáhali proti vedlejší účastnici a) nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemku p. č. st. X1 v katastrálním území C. a vedlejší účastník b) sám smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. st. X2 a p. č. X3 v katastrálním území C. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") po vstupu dalších žalobců [stěžovatelky a vedlejších účastníků c) až g)] do řízení ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve věci samé již druhým) potvrdil výrok I rozsudku nalézacího soudu v části, kterou byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a právní předchůdkyně vedlejšího účastníka d) a vedlejšího účastníka g). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; namítá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zejména podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatelčinu argumentaci lze shrnout následovně: stěžovatelka především rozporuje právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3237/2019 ze dne 25. 3. 2021, podle kterého pozemky, k nimž má právo hospodaření Státní pozemkový úřad, nelze bezúplatně převést podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetku ČR"), a to ani analogicky. Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, jakým způsobem se Nejvyšší soud vypořádal s otázkami předloženými v dovolání, které předkládá k zodpovězení také Ústavnímu soudu. Stěžovatelka rovněž namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, zda předmětné pozemky jsou skutečně pozemky zemědělské, a pouze nekriticky s odkazem na §135 odst. 2 o. s. ř. přejal rozhodnutí Ministerstva zemědělství, podle něhož právo hospodaření s předmětnými pozemky svědčilo nejprve Pozemkovému fondu České republiky ve smyslu §17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; touto otázkou se odmítl blíže zabývat i Nejvyšší soud.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Žádné ústavněprávní vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal. Podstatu stěžovatelčiny argumentace představuje polemika s výkladem §60a zákona o majetku ČR, který učinil Nejvyšší soud. Je to přitom Nejvyšší soud, jenž je primárně k výkladu podústavního práva povolán; jeho úvahy - vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3237/2019 - jsou řádně a podrobně odůvodněny a za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor. Skutečnost, že výklad §60a zákona o majetku ČR zaujatý Nejvyšším soudem je pro stěžovatelku nepříznivý, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
7. Neopodstatněná je námitka stěžovatelky, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil v dovolání předložené právní otázky. Nejvyšší soud se jednotlivými otázkami (celkem šesti) řádně zabýval a s odkazem na příslušnou právní úpravu vysvětlil, z jakého důvodu nezakládají přípustnost dovolání; domáhá-li se stěžovatelka po Ústavním soudu jejich přehodnocení či zodpovězení, staví ho tím do role další přezkumné instance, která mu zásadně nepřísluší.
8. Ústavní soud nespatřuje nic protiústavního ani ve způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s námitkou, že se soudy nezabývaly skutečnou povahou předmětných pozemků. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že bylo-li žalobě předchozím rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, neměli žalobci možnost, jak otázku povahy pozemků učinit předmětem dovolacího přezkumu. Poté, co odvolací soud dalším rozhodnutím zamítavý rozsudek nalézacího soudu potvrdil, již otázku skutečného charakteru předmětných pozemků nebo otázku výkladu a aplikace §135 odst. 2 o. s. ř. v dovolání vznést mohla a měla. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 110/89 SbNU 631), bod 22]. To znamená, že materiálně nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla (a být mohla) uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit, což se v případě argumentace stěžovatelky ohledně skutečného charakteru pozemků nestalo.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu