ECLI:CZ:US:2023:1.US.2989.22.1
sp. zn. I. ÚS 2989/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2022 č. j. 1 To 130/2021-18643, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2021 č. j. 69 T 4/2018-18430, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel namítá, že arbitrárním, vágním a nepřezkoumatelným odůvodněním napadených usnesení bylo porušeno jeho právo na bezplatnou pomoc obhájce dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") jako inherentní součásti práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížností podanou dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále "Ústavy") se proto stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně, sp. zn. 69 T 4/2018, byl stěžovatel uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině dle §361 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku a přečinu nadržování dle §366 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou.
3. Stěžovatel požádal dne 3. 6. 2021 v této věci o přiznání bezplatné obhajoby. Návrh odůvodnil svými osobními, výdělkovými a majetkovými poměry, což doložil kopií daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2020 se základem daně ve výši 158 287 Kč, uvedením dvou dětí, k nimž má vyživovací povinnost, uvedením měsíčních výdajů na sociální zabezpečení a smlouvou o podnájmu. V prohlášení dále uvedl, že si vydělává jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru elektroinstalace.
4. Krajský soud v Brně (dále "krajský soud") napadeným usnesením nárok na bezplatnou obhajobu nepřiznal. Předeslal, že stěžovatel je v produktivním věku, výdělečně činný, absence zdravotních omezení mu umožňuje dosahovat dostatečných příjmů k zabezpečení nejen své výživy, výživy nezletilých dětí, ale také k úhradě jeho závazků. Byť nemá hodnotnější majetek a má dvě vyživovací povinnosti, nemá zároveň žádné závazky, které by splácel. Jakkoli současnou činností nedosahuje výrazných příjmů, nic mu nebrání dosahovat vyšších příjmů, ať už ze zaměstnaneckého či jiného poměru, než které doložil a které se pohybují při hranici minimální mzdy. Neosvědčil existenci jakýchkoliv objektivních překážek, které by mu v úhradě nákladů obhajoby bránily. Samotný trest odnětí svobody nebrání stěžovateli zapojení do pracovního procesu během jeho výkonu či po ukončení výkonu trestu.
5. Vrchní soud v Olomouci (dále "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele. Upozornil na vývoj judikatury Ústavního soudu, která aktuálně ustupuje od akcentování majetkové potenciality obviněného a sleduje zejména současný stav žadatele. Krajský soud se věnoval oběma těmto aspektům. Stěžovatel je plně práceschopný, výdělečně činný a dosahuje dostatečných příjmů k zabezpečení základních potřeb svých i výživy nezletilých dětí. Opačný přístup by fakticky znamenal, že každý odsouzený, který vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody, by měl automaticky nárok na přiznání obhajoby bezplatné či obhajoby za sníženou odměnu bez ohledu na to, jaké byly jeho majetkové poměry před nástupem do výkonu trestu. Takový záměr však zákonodárce při koncepci podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby zcela jistě neměl. Mělo by se jednat spíše o institut výjimečný. Fakticky plošné přiznávání takového nároku by mělo nezanedbatelný dopad i na výdaje státu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení krajského soudu vede k porušení principu dvojího trestání, když u stěžovatele zdůrazňuje přijímání odpovědnosti za spáchaný trestný čin a nápravu jeho následků. Rovněž opomíjí posouzení konkrétních, individuálních majetkových poměrů stěžovatele a bagatelizuje nutné výdaje na zajištění měsíčních nákladů, chodu domácnosti, péči o děti. Nelze rovněž odhlédnout od dopadů takovýchto závěrů na život dětí stěžovatele.
7. Stěžovatel připomíná, že rozhodnutí vycházejí z potenciality jeho příjmů, byť se judikatura Ústavního soudu od potenciality jako jediného faktoru odklání. Obecné soudy se zároveň dostávají do rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, např. věcí Caresana proti Spojenému království, rozhodnutí ze dne 29. 8. 2000, stížnost č. 31541/96, Vorlicek proti Švýcarsku, rozhodnutí ze dne 28. 2. 1996, stížnost č. 24134/94, Pakelli proti Německu, rozsudek ze dne 25. 4. 1983, stížnost č. 8398/78 a Tsonyo Tsonev proti Bulharsku (č. 2), rozsudek ze dne 14. 1. 2010, stížnost č. 2376/03. Závěrem stěžovatel poukazuje na rozsáhlost případu a výši nákladů přesahujících 250 000 Kč.
8. Před vlastním přezkoumáním obsahu ústavní stížnosti se musí Ústavní soud nejdříve vypořádat s otázkou, nakolik jsou splněny formální předpoklady pro její podání. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení, je zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle něhož musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů. Úmluva podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a jednak tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [např. výše citované rozsudky ve věci Pakelli proti Německu či Tsonyo Tsonev proti Bulharsku (č. 2)].
11. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (usnesení sp. zn. I. ÚS 173/23 ze dne 7. 2. 2023, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Stěžovatel obecným soudům zejména vytýká, že namísto posouzení konkrétních individuálních majetkových poměrů stěžovatele, na základě, kterých má být schopen hradit náklady obhajoby, dovodily soudy jeho pouze hypotetickou možnost hradit náklady na základě blíže nespecifikovaných úvah. V této souvislosti připomíná, že judikatura Ústavního soudu vycházející z potenciality příjmů obviněného je postupně opouštěna.
13. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že odůvodnění opírající se pouze o potencialitu příjmů obviněného při rozhodování o nároku na jeho bezplatnou obhajobu nemusí jako ústavně konformní obstát. K tomu je nicméně nutno učinit dvě poznámky. Nálezová judikatura Ústavního soudu, která se kriticky staví k hypotetickým úvahám o výdělkovém potenciálu stěžovatelů, tak činí zpravidla v situaci, kdy se jedná o stěžovatele v insolvenci či invalidním důchodu (nález sp. zn. I. ÚS 3966/17 ze dne 23. 4. 2019) nebo studujícího střední školu bez vlastních příjmů (nález sp. zn. IV. ÚS 2590/19 ze dne 8. 10. 2019), mladistvého, pobývajícího několik let v ústavní péči, jehož oba rodiče zemřeli (nález sp. zn. II. ÚS 1411/20 ze dne 1. 9. 2020) či důchodkyni pobírající starobní a vdovský důchod (nález sp. zn. IV. ÚS 2198/22 ze dne 31. 1. 2023). V nyní posuzované věci se stěžovatel nenachází ani v jedné z těchto životních situací. Navíc Ústavní soud upozorňuje, že zmíněného judikatorního vývoje si povšimnul i vrchní soud. V napadeném rozhodnutí konstatoval, že prvostupňový soud se zaobíral jak majetkovou potencialitou stěžovatele, tak se soustředil na otázku jeho aktuálních majetkových poměrů.
14. Ani citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva nepodporuje nároky stěžovatele. Ve věci Pakelli proti Německu byl stěžovatelem turecký přistěhovalec do Německa, který už před zahájením řízení byl několik let zbaven osobní svobody a jehož žádostí o bezplatnou obhajobu se příslušný spolkový soud odmítl zabývat. Ve věci Tsonyo Tsonev proti Bulharsku (č. 2) Evropský soud pro lidská práva přihlédl k tomu, že stěžovateli už před nižší instancí byla přiznána bezplatná právní pomoc, navíc se příslušný soud jeho žádostí blíže nezabýval.
15. Vybočení z výše uvedených mezí Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel je pracovně způsobilý, bez zdravotních omezení, který nebyl ani s ohledem na jiné překážky vyloučen z možnosti dosahovat dostatečný příjem (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2836/22 ze dne 29. 11. 2022). Skutkově se tak liší od výše uvedených případů, v nichž Ústavní soud v minulosti konstatoval porušení práva na bezplatnou obhajobu.
16. Obecné soudy, které rozhodují na základě znalostí konkrétních okolností, v napadených usneseních uvedly podstatné důvody, pro něž žádosti stěžovatele nevyhověly. Závěr, že stěžovatel bude v budoucnu schopen hradit náklady obhajoby, nedovodily z nejasných či hypotetických předpokladů, ale z aktuálních skutečností (věk, zdraví a schopnost zabezpečit svoje potřeby prací).
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítaná porušení základních práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu