ECLI:CZ:US:2023:1.US.3043.23.1
sp. zn. I. ÚS 3043/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2023 č. j. 30 Cdo 2228/2023-124 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2023 č. j. 17 Co 370/2022-98, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 142 500 Kč s příslušenstvím a ušlého zisku v částce 16 150 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nezákonného rozhodnutí - evropského zatýkacího rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. 10 T 18/2007, na jehož základě byl zadržen polskými orgány a omezen na svobodě v Polské republice po dobu celkem 95 dnů (od 12. 10. 2020 do 30. 12. 2020) a následně v České republice od 30. 12. 2020 do 14. 1. 2021. Újmu vyčíslil na 1 500 Kč a ušlý zisk na 170 Kč za každý den, kdy byl omezen na svobodě. Zadržen byl z důvodu záměny s jinou osobou, přičemž jeho pravá totožnost byla prokázána až v průběhu omezení osobní svobody prostřednictvím provedeného testu DNA. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2022 č. j. 39 C 558/2021-51 žalobu na zaplacení částky 142 500 Kč s příslušenstvím i žalobu na zaplacení částky 16 150 Kč s příslušenstvím zamítl (výroky I., II.) a stěžovatele zavázal k zaplacení nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši 600 Kč (výrok III.). Konstatoval, že v případě evropského zatýkacího rozkazu nešlo o nezákonné rozhodnutí, neboť tento nebyl zrušen ani změněn, je tedy stále platným rozhodnutím. Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 16 150 Kč jako náhrady za ušlý zisk uvedl, že nebyly naplněny všechny předpoklady vzniku tohoto nároku, když jistě nebyla splněna podmínka zavinění vedlejší účastnice, a to ani ve formě nedbalosti, neboť jí nelze klást za vinu, že polské orgány stěžovatele nesprávně ztotožnily s A. L.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II). Městský soud po doplněném dokazování konstatoval, že škoda, kterou stěžovatel uplatňuje, nemohla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, ale ani nesprávným úředním postupem českých orgánů. Zdůraznil, že evropský zatýkací rozkaz není nezákonným rozhodnutím, nebyl vydán ani v důsledku porušení pravidel předepsaných právními normami, ani opožděně. Naopak byl vydán v souladu s českým právním řádem a v souladu s předpisy Evropské unie. Dále poukázal na to, že na záměně identity se značnou měrou podílel sám stěžovatel, když svým jednáním prokazatelně umožnil A. L. použít opakovaně cestovní pasy vydané stěžovateli. Ve vztahu k nároku na ušlý zisk městský soud uvedl, že ušlý zisk se poskytuje v případě omezení osobní svobody, nikoliv však tehdy, pokud poškozenému zisk neušel. K prokázání ušlého zisku stěžovatele byla dodatečně doložena pracovní smlouva, kterou měl stěžovatel údajně podepsat v Litvě tentýž den, který byl zadržen na letišti ve Varšavě. Předloženou listinu měl městský soud za nevěrohodnou.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Po přezkoumání věci shledal, že ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku za omezení na svobodě není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (se samostatným skutkovým a právním základem) nepřevyšujícím 50 000 Kč. K námitkám proti závěru, že škoda nevznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí ani nesprávným úředním postupem, Nejvyšší soud zdůraznil, že aby mohlo být dovolání přípustné, musel by stěžovatel přípustným způsobem ve vztahu k nároku na nemajetkovou újmu za vykonanou vazbu zpochybnit současně oba důvody, na nichž bylo napadené rozhodnutí vybudováno (tj. jednak závěr, že Evropský zatýkací rozkaz není nezákonným rozhodnutím, nebyl vydán ani v důsledku porušení pravidel předepsaných právními normami, ani opožděně, jednak závěr, že na záměně identity se značnou měrou podílel sám stěžovatel), což ovšem kvalifikovaně neučinil, neboť závěr městského soudu vylučující odpovědnost státu za vazbu s tím, že si stěžovatel vzetí do vazby zapříčinil sám, nebyl podaným dovoláním napaden.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení označuje postup Nejvyššího soudu za přepjatě formalistický. Poukazuje na to, že v dovolání uvedl, že zásadně nesouhlasí se skutkovými závěry městského soudu, podle kterých si měl omezení své osobní svobody zavinit sám manipulací se svými cestovními doklady, když prokazatelně umožnil A. L. použít své cestovní pasy. Současně připustil, že tuto námitku blíže nerozvinul s ohledem na to, že šlo o závěr skutkový, proti němuž nelze brojit dovoláním. Nejvyšší soud následně danou námitku odmítl, jako by nebyla vůbec uplatněna, což podle stěžovatele zakládá vadu rozhodnutí.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opětovně vznáší výhrady vůči údajnému nesprávnému úřednímu postupu vedlejší účastnice. Znovu zdůrazňuje, že v rozkazu byly uvedeny nesprávné údaje, resp. údaje týkající se jiné fyzické osoby. Má za to, že samotný evropský zatýkací rozkaz byl nezákonným rozhodnutím, neboť obsahuje nepravdivé údaje o totožnosti vyžádané osoby. Podotýká, že obecně evropský zatýkací rozkaz vykazuje taková specifika, na něž nelze bez dalšího aplikovat výklad právních předpisů užívaný v případě jiných individuálních právních aktů, proti nimž má účastník opravný prostředek. Nelze proti němu podat žádný opravný prostředek, nepřipadá tedy v úvahu, aby byl zrušen či změněn pro nezákonnost. Stěžovatel je přesvědčen, že by přicházel v úvahu postup per analogiam a že zrušení či změna rozhodnutí pro nezákonnost by neměly být nezbytnou podmínkou pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, bylo-li by to v rozporu s právem poškozeného na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že v dovolání uvedl, že zásadně nesouhlasí se skutkovými závěry městského soudu, podle kterých si měl omezení své osobní svobody zavinit sám manipulací se svými cestovními doklady, k tomu je třeba zdůraznit, že v této části dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 občanského soudního řádu nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
11. Ústavní soud ustáleně judikuje, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, obstojí-li důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod číslem 17/1998 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. V posuzovaném případě městský soud založil potvrzující výrok svého rozsudku na dvou nezávislých závěrech, a to jednak na závěru, že evropský zatýkací rozkaz není nezákonným rozhodnutím, nebyl vydán ani v důsledku porušení pravidel předepsaných právními normami, ani opožděně, jednak na závěru, že na záměně identity se značnou měrou podílel sám stěžovatel. Na základě shora uvedených skutečností nelze nic namítat proti závěru Nejvyššího soudu, že dovolání proti rozsudku městského soudu by bylo přípustné podle §237 občanského soudního řádu jen za předpokladu, že by stěžovatel v dovolání zpochybnil správnost obou zmíněných právních závěrů, což neučinil, resp. učinil nepřípustným způsobem, když toliko konstatoval, že se závěrem městského soudu, podle kterého si měl omezení své osobní svobody zavinit sám manipulací se svými cestovními doklady, zásadně nesouhlasí.
13. Argumentaci Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu