ECLI:CZ:US:2023:1.US.3046.22.1
sp. zn. I. ÚS 3046/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti TSE, spol. s r.o., se sídlem Mánesova 390/74, České Budějovice, zastoupené prof. JUDr. Jaromírem Hájkem, advokátem se sídlem Na Dolech 532, Kamenný Újezd, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2022 č. j. 10 Ads 254/2020-46 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2022 č. j. 61 Af 4/2019-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v únoru 2018 ohlásila Úřadu práce České republiky, pobočce v Českých Budějovicích (dále jen "Úřad práce"), že zaměstnala povinný podíl zdravotně postižených osob za rok 2017. Tuto povinnost splnila částečně zaměstnáním zdravotně postižených osob v pracovním poměru a částečně odběrem výrobků a služeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zdravotně postižených osob [§81 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen "zákon o zaměstnanosti")]. Úřad práce však odebrané výrobky a služby do povinného podílu nezapočetl, neboť dodavatel stěžovatelky nezaevidoval doklady o plnění v evidenci náhradního plnění vedené Ministerstvem práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo"). Úřad práce proto považoval povinný podíl za nesplněný, a rozhodnutím ze dne 15. 4. 2019 č. j. UPCR-CB-2019/18666-20110201 uložil stěžovatelce podle §82 odst. 3 zákona o zaměstnanosti povinnost poukázat odvod do státního rozpočtu ve výši 304 867 Kč. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala, ministerstvo odvolání rozhodnutím ze dne 7. 10. 2019 č. j. MPSV-2019/90710-421/1 zamítlo. Rozhodnutí ministerstva napadla stěžovatelka žalobou, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 7. 2020 č. j. 61 Af 4/2019-33 vyhověl, rozhodnutí ministerstva zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti podané ministerstvem Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud následně v záhlaví citovaným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích výše označených práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Úřadu práce, který považoval její povinný podíl zdravotně postižených osob za rok 2007 za nesplněný. Stěžovatelka namítá, že jí nemůže být uložena povinnost poukázat do státního rozpočtu odvod podle §82 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, protože zaměstnavatelé, se kterými Úřad práce uzavřel dohodu o uznání zaměstnavatele, nesplní svoji povinnost a nevyznačí poskytnuté náhradní plnění v úřední evidenci podle §81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Stěžovatelka dále uvádí, že správní orgány nepřihlédly ke smlouvám a fakturám, kterými ve správním řízení dokládala náhradní plnění. K porušení výše uvedených základních práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů aprobovaly.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí správní soudy a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů, která je vedena výhradně v rovině práva podústavního. Přestože tedy postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená práva stěžovatelky. Oba soudy rozhodovaly nestranně a v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními zákona o zaměstnanosti. Jejich výklad §81 odst. 3 zákona o zaměstnanosti založený na závěru, že zaměstnavateli, který odebírá náhradní plnění podle tohoto zákona, nebrání ve splnění jeho povinnosti to, že jeho dodavatel nesplnil svou povinnost a nevyznačil poskytnuté náhradní plnění v úřední evidenci, je řádně a logicky odůvodněn.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu