ECLI:CZ:US:2023:1.US.3057.23.1
sp. zn. I. ÚS 3057/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Patricka Khecka, zastoupeného Mgr. Vilémem Kinem, advokátem, sídlem Na Podkovce 282/12, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2023, č. j. 6 As 35/2023-41, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 15 A 81/2022-66, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel oznámil Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy (dále "žalovaná"), nález neznámé zapáchající chemické látky před vchodem svého bytu. Chemické stopy, které byly zajištěny z rohožky a společných prostor domu, však nebyly žalovanou podrobeny dalšímu zkoumání a událost, která byla původně šetřena jako možný přestupek, byla odložena (dne 21. 5. 2020). Dne 14. 2. 2022 požádal stěžovatel o vydání stop, neboť chtěl provést jejich chemickou analýzu. To žalovaná odmítla. Při opakované žádosti o jejich vydání vyjádřil stěžovatel obavu z nebezpečnosti chemické látky a jejího vlivu na jeho zdraví, ani tehdy však nebyl úspěšný. Stěžovatel proto podal dne 4. 10. 2022 proti žalované správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v nevydání zajištěných chemických stop a neumožnění stěžovateli provést jejich chemickou analýzu.
2. Městský soud v Praze žalobu stěžovatele odmítl jako opožděnou, neboť tvrzený zásah žalované vyhodnotil jako jednorázový s případnými trvajícími účinky. O tvrzeném zásahu se stěžovatel dozvěděl dne 25. 2. 2022 (nejpozději však dne 12. 3. 2022). Přitom soud shledal, že postupem času nedošlo k zesílení intenzity zásahu, ale naopak se jeho intenzita zeslabila. Žaloba tak nebyla podána v subjektivní dvouměsíční lhůtě od okamžiku, kdy se stěžovatel o zásahu dozvěděl.
3. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Kasační soud se zabýval spornou otázkou, zda má tvrzený nezákonný zásah povahu jednorázového či trvajícího a ztotožnil se se závěry městského soudu a na jejich podporu odkázal na svoji dřívější judikaturu.
4. Stěžovatel usnesení městského soudu i rozsudek Nejvyššího správního soudu napadl ústavní stížností, v níž se zabývá zejména povahou tvrzeného zásahu žalované. Vysvětluje přitom i význam provedení odborné analýzy chemické látky jak pro ochranu zdraví stěžovatele před možnými následky působení k útoku použité látky, tak k vyhodnocení povahy útoku proti stěžovateli.
5. Stěžovatel dále oběma soudům vytýká, že se nezabývaly posouzením otázky, zda má veřejné subjektivní právo na vydání zajištěné stopy, neboť existence tohoto práva má podle něj vliv na hodnocení zásahu jako trvajícího. Stěžovatel svůj nárok dovozuje z jeho zájmu na zjištění složení a závadnosti použité látky, dále z nekonání žalované, který zajištěné stopy neanalyzoval, a v neposlední řadě z absence právního důvodu, který by poskytnutí stop k dalšímu zkoumání bránil. Jelikož žalovaná sama nekonala a konat ani nebude, je žádost o zpřístupnění stop pro stěžovatele jedinou možností, jak se domoci provedení odborného posouzení.
6. Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí městského a Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 6, čl. 31 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Těmto požadavkům městský soud i Nejvyšší správní soud dostály. Zabývaly se povahou tvrzeného nezákonného zásahu, a jelikož shledaly, že se jeho intenzita v čase nezvyšuje, vyhodnotily jej - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí - jako zásah jednorázový. Ústavní soud pak rovněž souhlasí, že za daného stavu již nebylo nutné zkoumat, zda stěžovateli svědčilo veřejné subjektivní právo na vydání zajištěné stopy. Odůvodnění správních soudů proto považuje Ústavní soud za racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
11. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí tak Ústavní soud shledal, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo. Předložené námitky jsou pouze polemikou s právními závěry správních soudů, které jsou však výsledkem výkladu a aplikace podústavního práva, jimiž se Ústavní soud může zabývat pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
12. Nic takového přitom v posuzované věci dovodit nelze; městský soud i Nejvyšší správní soud aplikovaly adekvátní zákonnou úpravu a vyložily ji způsobem, proti kterému nemá Ústavní soud výhrad.
13. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li městský soud jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá a ani zakládat nemůže důvodnost ústavní stížnosti.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu