ECLI:CZ:US:2023:1.US.3093.23.1
sp. zn. I. ÚS 3093/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti Electro Enterprises a. s., sídlem Jihlavská 916, Havlíčkův Brod, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. září 2023 č. j. 2 Afs 117/2022-39 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2022 č. j. 62 A 107/2021-66, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, sídlem Tolstého 1455/2, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu a vlastnit majetek.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník u stěžovatelky v roce 2021 provedl daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za období roku 2016. Stěžovatelka proti zahájení a vedení daňové kontroly brojila zásahovou žalobou, protože měla proběhnout po uplynutí (obecné) tříleté lhůty pro stanovení daně.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Na věc stěžovatelky se použije zvláštní delší lhůta pro stanovení daně podle §38r odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, protože jí v roce 2013 vznikla daňová ztráta. Použití zvláštní lhůty nebrání, že v následujících zdaňovacích obdobích nastala skutečnost opodstatňující nemožnost poté uplatnit daňovou ztrátu podle §38na odst. 1 téhož zákona, došlo-li u stěžovatelky v roce 2014 k podstatné změně ve složení osob, které se přímo účastní na kapitálu či kontrole. Plynutí prekluzivní lhůty totiž nemůže být vázáno na právní jednání stěžovatelky.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Závěry krajského soudu potvrdil, protože odpovídají jeho ustálené rozhodovací praxi. Rozhodné je, že §38na zákona č. 586/1992 Sb. nestanoví absolutní zákaz uplatnit daňovou ztrátu pro podstatnou změnu ve složení osob, které se přímo účastní na kapitálu či kontrole. Tato skutečnost, která je závislá na právním jednání stěžovatelky, nemůže bránit účinkům zvláštní prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Opak by znemožnil řádnou kontrolu splnění podmínek uplatnění daňové ztráty, pro nějž zákon stanoví delší časový horizont. Tomu pak odpovídá delší prekluzivní lhůta. Nebylo proto rozhodné, měla-li stěžovatelka v roce 2013 tržby či nikoli, ale toliko to, zda vykázala daňovou ztrátu, kterou tehdy objektivně mohla uplatnit. K tvrzení, že vedlejší účastník měl lhůty zneužít, stěžovatelka nepřednesla ani v řízení před krajským soudem žádné podrobnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka trvá na tom, že vedlejší účastník provedl daňovou kontrolu po uplynutí tříleté lhůty pro stanovení daně. Stěžovatelka byla jako obchodní společnost založena v roce 2013 jako tzv. ready-made společnost. Tehdy vykázala daňovou ztrátu ve výši 826 Kč při zaúčtování bankovních poplatků a úroku z bankovního účtu. V následujícím roce došlo k výměně osob v řídících orgánech stěžovatelky jako tzv. podstatné změně podle §38na odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., což jí ve spojení s jejími nulovými tržbami znemožňovalo daňovou ztrátu uplatnit. Proto se zvláštní delší prekluzivní lhůta podle §38r odst. 2 téhož zákona neuplatní. Vedlejší účastník využil existenci daňové ztráty pouze k tomu, aby zahájil kontrolu za zdaňovací období, u kterého to již není přípustné.
6. Podstatné je též, že vedlejší účastník uvedené mohl vědět, protože to bylo zřejmé již z daňových přiznání. Správní soudy svým výkladem příslušných ustanovení zákona č. 586/1992 Sb. popřely smysl a účel zvláštní prekluzivní lhůty podle §38r odst. 2 téhož zákona, kterým je umožnit komplexní prověření daňové povinnosti u uplatnění daňové ztráty z minulosti. Daňová kontrola v nyní posuzované věci však s daňovou ztrátou v roce 2013 nijak nesouvisí. Neexistuje tak zde žádný legitimní zájem na prodloužení obecné prekluzivní lhůty. Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu konečně značí, že se týž soud snaží za každou cenu mechanickým výkladem odmítnout stěžovatelce poskytnout ochranu před nezákonným zásahem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžejním tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti je námitka nesprávného výkladu §38r odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. a tam vymezených podmínek uplatnění (delší) lhůty pro stanovení daně. Tutéž argumentaci stěžovatelka uplatnila již v řízení před krajským soudem a následně i v řízení o kasační stížnosti. Správní soudy na tuto námitku reagovaly a její vypořádání představuje "středobod" napadených rozhodnutí.
10. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně souladná, protože správní soudy tam srozumitelně, logicky a vlastní ucelenou argumentací všechny stěžovatelkou tvrzené aspekty vyvrací. Správní soudy srozumitelně a věcně osvětlily, proč není rozhodné, zda stěžovatelka měla či neměla v roce 2013 tržby a zda šlo konkrétně o zdaňovací období, ve kterém stěžovatelka vykázala daňovou ztrátu. Správní soudy vyšly mimo jiné z ustálené rozhodovací praxe, která se týká obdobných situací, jakož i smyslu a účelu dotčených institutů. Ústavní soud konečně zohlednil, že Nejvyšší správní soud výslovně stěžovatelku v odůvodnění napadeného rozsudku upozornil, že ke svému tvrzení o možném zneužití existence podmínek pro delší prekluzivní lhůtu nepřednesla bližší argumentaci. Tak stěžovatelka neučinila ani v ústavní stížnosti.
11. Závěry správních soudů tedy jsou udržitelné a vychází z ustáleně judikovaného chápání dotčených institutů. Je zřejmé, že jazykové vyjádření §38r odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., jakož i jeho smysl a účel, umožňuje výklad, který správní soudy zastávají. Daný výklad nepředstavuje judikaturní či doktrinální exces a pro stěžovatelku z něj neplynou žádné neúnosné důsledky. Argumentace stěžovatelky ve srovnání s odůvodněním napadených rozhodnutí tak postrádá náležitý ústavněprávní rozměr. Její pouhá pokračující polemika s řádně odůvodněnými závěry správních soudů staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu