ECLI:CZ:US:2023:1.US.3171.22.1
sp. zn. I. ÚS 3171/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Jana Tichého a Ivany Tiché, obou zastoupených JUDr. Martinem Týlem, advokátem, sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022 č. j. 33 Cdo 2441/2021-725, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. února 2021 č. j. 18 Co 246/2020-679 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. června 2020 č. j. 126 C 71/2014-622 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 14. července 2020 č. j. 126 C 71/2014-633, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Administrace pohledávek s. r. o., sídlem Ludslavice 165, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení (dále jen "rozsudek okresního soudu") uložil stěžovatelům jako žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 812 820 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále jim uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici částku 82 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdce vedlejší účastnice - obchodní společnost Dřevostavby Olomouc a. s., uzavřela se stěžovateli jako objednateli dne 17. 6. 2013 písemně smlouvu, jejímž předmětem plnění byla dodávka a montáž rodinného domku podle projektové dokumentace, strany smlouvy si dohodly, že za objednatele jedná stěžovatel nebo osoba pověřená ve stavebním deníku. K jednání vedlejších účastníků po uzavření smlouvy nebylo potřeba jejich společné účasti, jednání stěžovatele zavazovalo oba stěžovatele, k předání a převzetí díla stěžovateli došlo 17. 12. 2013, do "konečného zápisu" byly zaznamenány vady i nedodělky. Okresní dovodil, že dílo bylo stěžovatelům, byť s vadami a nedodělky, řádně předáno, a tak právní předchůdkyni vedlejší účastnice vzniklo právo na doplacení ceny díla. Dne 20. 5. 2014 potvrdil stěžovatel podpisem ve stavebním deníku, že byly odstraněny vady a nedodělky bránící dokončení díla a jeho užívání. Okresní soud dodal, že i po převzetí díla mohli stěžovatelé uplatňovat vůči právní předchůdkyni vedlejší účastnice práva z odpovědnosti za vady, neboť převzetím díla jich nebyli zbaveni. Ve vztahu k žalobnímu tvrzení, že stavba rodinného domu měla být zařazena do kategorie energetické náročnosti "B", okresní soud uzavřel, že ze žádného smluvního ujednání nevyplývá, že dům měl být zhotoven jako nízkonákladový ve skupině energetické náročnosti "B". Podle okresního soudu došlo k předání díla řádně a včas, stěžovatelé proto nemají právo na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s předáním díla. Jelikož jsou stěžovatelé v prodlení s úhradou doplatku ceny díla ve výši 812 820 Kč, jsou povinni současně podle smlouvy uhradit i kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 82 000 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu. Jde-li o právní posouzení věci, krajský soud zdůraznil, že smlouvu o dílo uzavřeli oba manželé (stěžovatelé) jako objednatelé. Smluvně bylo dohodnuto, kdo bude ve věcech smlouvy jednat za zhotovitele a za objednatele. Za objednatele to byl stěžovatel, a proto je lichá námitka stěžovatelů, že nemohl sám provedené dílo převzít a podepsat protokol o odevzdání a převzetí ze dne 17. 12. 2013. Převzal-li stěžovatel dílo s poznámkou, že je přebírá bez zjevných vad a nedodělků, které by bránily převzetí stavby, přičemž protokol o předání a převzetí obsahuje výčet vad, ve vztahu k nim byla dohodnuta pozastávka části ceny díla, vady byly podle zápisu ve stavebním deníku odstraněny dne 20. 5. 2014, vzniklo právnímu předchůdci vedlejší účastnice právo vyúčtovat stěžovatelům doplatek ceny díla ve výši 812 820 Kč. Na rozdíl od okresního soudu vzal krajský soud za prokázané, že účastníci smlouvy si dohodli, že dům bude mít energetickou náročnost třídy "B", neboť taková kategorie vyplývá z projektové dokumentace. V řízení bylo prokázáno, že dům tuto energetickou kategorii splňuje, a stěžovatelům se naopak nepodařilo prokázat, že má energetickou náročnost třídy "C".
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelé soudu nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že okresní soud i krajský soud vyšly ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu Jokl Appraisal, v. o. s., který nemá znaleckou způsobilost pro obor energetika, a proto důkaz tímto znaleckým posudkem ohledně energetické náročnosti stavby prováděné podle smlouvy o dílo není možné považovat za řádně provedený. Vzhledem k tomu, že nebyl proveden žádný platný důkaz k této otázce, nebylo podle stěžovatelů možné uzavřít, že dům má skupinu energetické náročnosti B. Z uvedeného stěžovatelé dovozují extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Stěžovatelé dále namítají, že z důvodu změny právního posouzení věci měly být v odvolacím řízení provedeny jimi navrhované důkazy. V doplnění odvolání proti rozsudku okresního soudu stěžovatelé navrhli doplnění dokazování o důkazy, které navrhli již v prvostupňovém řízení, avšak okresním soudem nebyly provedeny. Jde o důkazy vyjádřením Ing. Věry Sytařové ze dne 14. 2. 2020 obsahující i jí vypracované průkazy energetické náročnosti budovy (PENB) v několika variantách, dle kterých je u každého z nich dům zařazen do energetické náročnosti skupiny C, znaleckým posudkem Ing. Vlastimila Outlého stanovujícím výši slevy za jednotlivé vady, znaleckým posudkem znaleckého ústavu STATIKUM s. r. o., k vyčíslení rozdílu v roční spotřebě energie potřebné pro vytápění domu, opakovaný výslech stěžovatele, který byl navržen k reagování na opakované výslechy svědků Martina Zubala a Petra Dorňáka. Dále mělo být zadáno vypracování revizního posudku, který by přezkoumal závěry znaleckého ústavu Jokl Appraisal, v. o. s., a doplňující výslech Ing. Věry Sytařové ze 14. 2. 2020. Dále stěžovatelé navrhli provedení důkazů přípisem znaleckého ústavu STATIKUM s. r. o., ze dne 25. 1. 2021. Krajský soud však žádný z navržených důkazů ani výslech stěžovatele neprovedl a ztotožnil se s odůvodněním okresního soudu o odmítnutí provedení důkazů. Stěžovatelé namítají, že soudy nerespektovaly zásadu koncentrace řízení. Stěžovatelé poukazují na to, že podle §118b o. s. ř., je přípustné, aby soud po lhůtě stanovené pro koncentraci přihlížel ke skutečnostem a označeným důkazům, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazů, která nastala po přípravném, event. po prvním jednání, které účastník nemohl včas uvést bez své viny, resp. které účastníci uvedli poté, co byli vyzváni k doplnění rozhodujících skutečností.
6. Stěžovatel dále namítá, že mu byla znemožněna jeho účast na jednání okresního soudu, které se konalo dne 5. 6. 2020. Stěžovatel adresoval soudu svoji omluvu a požádal o odročení jednání s tím, že se chce jednání soudu účastnit. Okresní soud těmto žádostem nevyhověl a jednání soudu bez účasti stěžovatele proběhlo. Okresní soud tak porušil jeho právo účastnit se jednání a v důsledku toho i právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně bylo porušeno i jeho právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel namítá, že není podstatné, zda se chtěl a mohl vyjádřit při jednání soudu, ale tomuto je zaručeno, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti.
7. Stěžovatelé dále poukazují na to, že v odvolání namítali extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud však bez jakéhokoliv odůvodnění uvedl, že o takovou situaci v předmětném případě nejde. Nejvyšší soud měl podle stěžovatelů konstatovat porušení jejich práva na spravedlivý proces představující odmítnutí provedení jimi navrhovaných důkazů okresním soudem i krajským soudem, to např. vyjádřením Ing. Věry Sytařové ze dne 14. 2. 2020, neprovedením důkazu znaleckými posudky a dále neumožněním účasti stěžovatele na jednání soudu dne 5. 6. 2020. V této souvislosti stěžovatelé zdůrazňují, že odmítne-li soud provést účastníkem navržený důkaz proto, že je "nadbytečný", je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 33 Cdo 1538/2013). Stěžovatelé poukazují na to, že krajský soud změnil své právní posouzení v tom směru, že má být dům vypracován v energetické třídě B, když vytkl navrhovatelům, že nebyl proveden žádný důkaz o tom, že v této třídě B není dům vystavěn, to v situaci, kdy ve spise byl založen jednoznačný důkaz, a to vyjádření Ing. Věry Sytařové ze dne 14. 2. 2020 potvrzující vystavění domu v energetické třídě C a též obsahující průkazy PENB o této skutečnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnocení, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" důkazy jimi provedené. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). O takový případ v posuzované věci nejde.
12. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, neboť dospěl k závěru, že okresní soud v předmětné věci zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Ústavnímu soudu, jak z výše uvedeného vyplývá, nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry a posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Uvedený extrémní nesoulad však v posuzované věci zjištěn nebyl.
13. Vytýkají-li stěžovatelé soudu, že nevyhověl jejich návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování vzhledem k jiným důkazním pramenům dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti krajský soud v posuzované věci dostál. Z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a dostatečně vysvětlil, proč neprovedl další, stěžovateli navrhované důkazy.
14. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že v předmětné věci nebylo namístě provést důkaz znaleckým posudkem Ing. Outlého, neboť ten byl vypracován, jak uvádí znalec, pro jednání stěžovatelů s dodavatelem a sám zpracovatel uvedl, že nemá znevěrohodnit znalecký posudek zadaný soudem. Jde-li o posudek znaleckého ústavu STATIKUM s. r. o., krajský soud poukázal na to, že ten neřešil začlenění domu do PENB třídy B či třídy C, ale podle znaleckého úkolu měl vyčíslit částku rozdílu v roční spotřebě energie na vytápění rodinného domu stěžovatelů v letech 2014-2020 v návaznosti na PENB zpracovaný Tomášem Kintrem a Ing. Sytařovou. Znaleckému ústavu STATIKUM s. r. o., tedy byl zadán stěžovateli nesprávný znalecký úkol, který vycházel ze správnosti posouzení PENB Ing. Sytařovou a z nesprávnosti posouzení PENB Tomášem Kintrem, což nebylo v řízení prokázáno, a tudíž posudek ústavu STATIKUM s. r. o., nemohl znevěrohodnit důkazy o PENB vypracovaném Tomášem Kintrem a soudem ustanoveným znaleckým ústavem Jokl Appraisal v. o. s., když ve znaleckém posudku je uvedeno, že nebylo provedeno žádné šetření pravosti a správnosti pokladů předaných zadavatelem, tedy stěžovateli.
15. Krajský soud se ztotožnil i s právním posouzením věci provedeným okresním soudem, i když zčásti dospěl k jiným právním závěrům. Jde-li o stěžovateli tvrzenou vadu, že dům měl mít podle projektu průkaz energetické náročnosti třídy B, ve skutečnosti však má PENB třídy C, ztotožnil se krajský soud se závěry okresního soudu, nepřisvědčil pouze závěru okresního soudu, že mezi účastníky nebylo smluveno, že dům bude mít PENB třídy B. Krajský soud poukázal na to, že ve smlouvě o dílo bylo uvedeno, že dílo bude zhotoveno podle projektové dokumentace, kterou dodal rovněž právní předchůdce vedlejší účastnice, a součástí této projektové dokumentace je PENB třídy B. Podle krajského soudu tudíž nelze uzavřít, že by mezi účastníky nebylo smluveno, že zhotovené dílo - dům bude mít PENB třídy B. Krajský soud proto na rozdíl od okresního soudu vzal za prokázané, že účastníci smlouvy si dohodli, že dům bude mít energetickou náročnost třídy "B", neboť taková kategorie vyplývá z projektové dokumentace.
16. Krajský soud rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že dům má průkaz energetické náročnosti budovy třídy B, který vyhotovil Tomáš Kintr, když v řízení nebyl předložen průkaz energetické náročnosti předmětné stavby třídy C, stěžovatelé pouze tvrdili, že dům má PENB třídy C, což dovozovali ze spotřeby elektrické energie, kterou v domě měli či mají. Okresní soud podle krajského soudu správně vyhodnotil, že posouzení této tvrzené vady Ing. Sytařovou nebylo správné. Navíc stěžovatelé v domě bydlí od 11. 2016, do té doby byl dům vytápěn kvůli vyschnutí a spotřeba elektřiny od 26. 7. 2016 do 24. 7. 2018 přesně odpovídala energetické náročnosti třídy B, kterou stanovil Tomáš Kintr.
17. K námitce stěžovatelů, že krajský soud odmítl provést jimi navržený důkaz vyjádřením Ing. Věry Sytařové ze dne 14. 2. 2020 jako "nadbytečný", a přesto rozhodl o věci samé v jejich neprospěch z důvodu neunesení důkazního břemene, je třeba poukázat na to, že krajský soud odmítl provést výše uvedený důkaz nikoli z důvodu jeho nadbytečnosti, ale proto, že posouzení této tvrzené vady Ing. Sytařovou nebylo správné.
18. K námitce stěžovatele, že se nemohl účastnit jednání u okresního soudu konaného dne 5. 6. 2020, okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že poslední jednání ve věci proběhlo i přes žádost stěžovatele o odročení jednání ze zdravotních důvodů. Při jednání před okresním soudem nebyly prováděny žádné nové důkazy, návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování byly zamítnuty. Okresní soud poukázal na to, že jednání se mohla účastnit stěžovatelka, účastnil se jej zástupce stěžovatelů a stěžovatelé tak nebyli žádným způsobem zkráceni ve svých procesních právech.
19. Uvedenou námitku stěžovatelé uplatnili i ve svém odvolání. Krajský soud ji shledal nedůvodnou. Krajský soud poukázal na to, že k odvolacímu jednání předvolal stěžovatele a dal mu prostor, aby se ve věci vyjádřil, přičemž neměl zato, že by bylo namístě doplňovat účastnický výslech stěžovatele. Navíc v řízení proběhlo několik jednání, kterých se stěžovatel zúčastnil, při nich se k věci vyjádřil, a jednání konaného dne 5. 6. 2020, kterého se stěžovatel neúčastnil, se zúčastnil jeho zástupce - advokát. Z uvedených důvodů měl krajský soud zato, že nejde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pro kterou by musel být rozsudek okresního soudu zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
20. Tvrdí-li stěžovatel přesto, že krajský soud se jeho námitkou dostatečně nezabýval a nevypořádal, poukazuje Ústavní soud na to, že námitka stěžovatele, že mu byla odepřena možnost účastnit se jednání, představuje zmatečnostní vadu. Podle §229 odst. 3 o. s. ř., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, byla-li mu v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Nebyl-li tedy stěžovatel se závěry krajského soudu ohledně neumožnění mu účastnit se jednání spokojen, měl k dispozici uvedený procesní opravný prostředek.
21. Z napadených rozhodnutí, je zřejmé, že okresní soud i krajský soud se námitkami stěžovatelů řádně zabývaly. Rozhodly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti a svá rozhodnutí dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnily.
22. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno.
23. Vytýkají-li stěžovatelé Nejvyššímu soudu, že se nezabýval jejich námitkou o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, poukazuje Ústavní soud na to, že dovolací námitky směřující proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu představují nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci. Pouze ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb. ST 45/87 SbNU 905)], mohou vady skutkových zjištění založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V posuzované věci však nejde o tento případ.
24. Nejvyšší soud k dovolacímu tvrzení stěžovatelů, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je extrémní nesoulad, navíc výstižně poukázal na to, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že pouhý poukaz dovolatelů na porušení základních práv a svobod (jako dovolacího důvodu) neeliminuje jejich obligatorní povinnost vymezit v dovolání předpoklad jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř., považují pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Zároveň platí, že skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze v zásadě přezkoumávat, a to až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli. O extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v předmětné věci s ohledem na výše uvedené přitom nejde.
25. Nejvyšší soud rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám stěžovatelů, že nebyla připuštěna řada důkazů, přičemž jejich neprovedení krajský soud nedostatečně odůvodnil, že soudy nerespektovaly zásadu koncentrace řízení podle §118b o. s. ř., a že stěžovatelé nebyli poučeni o změně právního hodnocení věci krajským soudem, přiléhavě vysvětlil, že jde o námitky vztahující se ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, přičemž námitky, týkající se případných vad řízení nemohou samy o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., založit. Teprve shledá-li Nejvyšší soud dovolání přípustným, přihlédne též k vadám řízení, pokud by skutečně zatěžovaly řízení a mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
26. Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelů v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatelů není přípustné.
27. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
28. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
29. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu