ECLI:CZ:US:2023:1.US.3220.22.1
sp. zn. I. ÚS 3220/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Původní bílovická pekárna s. r. o., sídlem Žižkova 51, Bílovice nad Svitavou, zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem, sídlem Škárova 809/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 23 Cdo 1404/2021-192, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 č. j. 3 Cmo 48/2018-170 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 15 Cm 16/2017- 72, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Bílovická pekárna s. r. o., sídlem Palackého třída 1891/162, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti vedlejší účastnici jako žalované změnit obchodní firmu v zakladatelské listině tak, že ze své obchodní firmy odstraní slovo "bílovická" a nahradí je jiným slovem, a podat k příslušnému rejstříkovému soudu návrh na změnu zápisu obchodní firmy v obchodním rejstříku.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla v části, týkající se obchodní firmy stěžovatelky, podána důvodně, neboť zaměnitelná není obchodní firma vedlejší účastnice s obchodní firmou stěžovatelky, nýbrž obchodní firma stěžovatelky s obchodní firmou vedlejší účastnice. Ze strany vedlejší účastnice tak nejde o závadný stav, který je třeba odstranit. Při ochraně obchodní firmy totiž platí rovněž princip priority, zde priorita k užívání obchodní firmy ve znění Bílovická pekárna s. r. o., svědčí vedlejší účastnici, a nikoliv stěžovatelce. Městský soud současně poukázal na to, že stěžovatelka s žalobou přišla čtyři a půl roku po přijetí zaměnitelného znění obchodní firmy, po více jak 19 letech existence obchodní firmy vedlejší účastnice. Tvrdila-li stěžovatelka v řízení taktéž nárok z titulu porušení jejích práv z ochranné známky, pak vzhledem ke skutečnosti, že obchodní firma vedlejší účastnice zní Bílovická pekárna s. r. o., a stěžovatelka má chráněno slovní označení Bílovický chléb, pak nelze dovodit, že by vedlejší účastnice porušovala práva stěžovatelky z ochranné známky Bílovický chléb.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2018 č. j. 3 Cmo 48/2018-104 rozsudek městského soudu změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost změnit obchodní firmu v zakladatelské listině tak, že ze své obchodní firmy odstraní slovo "bílovická", a podat příslušnému rejstříkovému soudu návrh na změnu zápisu obchodní firmy v obchodním rejstříku, a dále rozhodl o nákladech řízení.
5. Výše uvedený rozsudek vrchního soudu byl k dovolání vedlejší účastnice rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019 č. j. 23 Cdo 1308/2019-136 zrušen a věc byla vrácena vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vrchnímu soudu vytkl, jako nesprávný jeho závěr o tom, že firma vedlejší účastnice nesplňuje požadavek pravdivosti podle §424 občanského zákoníku, je-li dominantní část kmene obchodní firmy vedlejší účastnice Bílovická pekárna spjata s konkrétní obcí, k níž však vedlejší účastnice již dlouhodobě nemá žádný vztah, přičemž u průměrného zákazníka bude však právě tím prvkem, jenž naopak takový vztah v jeho dojmu vyvolá a bude jej ze znění obchodní firmy předpokládat, tj. že jde o "pekárnu z Bílovic". Vrchní soud podle Nejvyššího soudu ze skutkových zjištění pominul historii vedlejší účastnice a jejího zakladatele, sahající až do roku 1949, jež byla zčásti spjata i s obcí Bílovice. Uvedl-li tedy vrchní soud v napadeném rozhodnutí, že klamavost obchodní firmy vedlejší účastnice je dána v ní uvedenou nepravdivou informací o sídle či jiném reálném vztahu k obci Bílovice, pominul skutečnosti, že vedlejší účastnice má svůj původ v ní, rozvinula zde výrobu svého tradičního kmínového chleba a po řadu let zde provozovala svou pekárnu, nebo tyto skutečnosti nepovažoval za reálný vztah vedlejší účastnice k dané obci. Vrchní soud nezohlednil, že reálný vztah vedlejší účastnice k obci Bílovice prokázán byl, a sice jejím aktivním působením v této obci nejméně po dobu od vzniku vedlejší účastnice do přestěhování do vedlejší obce, přičemž historie pekárny vedlejší účastnice sahá až do roku 1949. Pro to, aby obchodní firma obsahující geografický pojem dostála požadavku pravdivosti, není nezbytně nutné, aby podnikatel měl v daném geograficky vymezeném území své sídlo či provozovnu, vyplývá-li reálný vztah k tomuto území z jiných skutečností.
6. Následně vrchní soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu, kterým byla žaloba o změnu obchodní firmy zamítnuta, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud v odůvodnění napadeného, v pořadí druhého, rozhodnutí dovodil, že ve vztahu pro stěžovatelku chráněného označení Bílovický chléb a vytýkaného označení Bílovická pekárna již městský soud dovodil vyloučení možné zaměnitelnosti. Vedle uvedeného vrchní soud doplnil, že zvolila-li si vedlejší účastnice označení (znění své obchodní firmy) k datu 13. 1. 1998, pak ve vztahu k podání přihlášky ochranné známky k datu 2. 11. 2015 jí svědčí časová priorita užívání, a nelze-li dovodit, že by znění své obchodní firmy vedlejší účastnice užívala v rozporu se zákonnými požadavky na znění obchodní firmy, pak ani nelze dovodit porušení práv stěžovatelky ze zapsané ochranné známky.
7. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud mimo jiné poukázal na to, že již ve svém kasačním rozsudku ze dne 27. 5. 2019 sp. zn. 23 Cdo 1308/2019 vydaném v této věci dovodil, že obchodní firma vedlejší účastnice není klamavá, neboť vedlejší účastnici s obcí Bílovice nad Svitavou pojí její původ a dlouhá tradice v pekařství v této obci. Vedlejší účastnice v Bílovicích nad Svitavou po mnoho let sídlila a měla zde provozovnu, rozvinula zde výrobu svého tradičního chleba. Navíc v době, kdy si vedlejší účastnice svou obchodní firmu volila a nechávala zapsat do obchodního rejstříku, měla kromě výše uvedených vazeb v této obci i své sídlo a provozovnu. Nejvyšší soud dále konstatoval, že klamavost obchodní firmy obsahující geografický pojem nelze posuzovat pouze hlediskem (aktuálního) umístění sídla a/nebo provozovny v místě, na nějž tento geografický pojem odkazuje. Splnil-li tedy podnikatel v době zápisu obchodní firmy do obchodního rejstříku podmínky na ni kladené (obchodní firma nebyla zaměnitelná s jinou obchodní firmou a nebyla klamavá), nelze podnikatele nutit, aby poté, co (po delší době) změnil své sídlo, změnil i svou obchodní firmu, i když tato obchodní firma obsahuje odkaz na obec, v níž měl podnikatel původně sídlo a provozovnu. Skutečnost, že došlo ke změně sídla tohoto podnikatele, pak vyplývá z veřejně přístupného obchodního rejstříku. Nejvyšší soud proto neshledal důvod pro změnu svého právního názoru a tudíž důvod pro to, aby jím již vyřešenou právní otázku posoudil jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že od počátku řízení uváděla, že název vedlejší účastnice je klamavý, neboť její obchodní firma obsahuje klamavý a nepravdivý geografický údaj, když běžně vystupuje pod označením "Podpěrova pekárna". Stěžovatelka tvrdí, že tímto svým jednáním vedlejší účastnice popírá, že by pro ni původní označení (Bílovická pekárna) nabylo příznačnosti, významu a hodnoty, a zároveň se tím dobrovolně vzdává svého práva na užívání renomované obchodní firmy. Stěžovatelka zdůrazňuje, že právo na užívání renomované obchodní firmy nemůže svědčit tomu, kdo běžně vystupuje pod jiným označením než pod označením podle své obchodní firmy.
9. Stěžovatelka namítá, že městský soud ani vrchní soud se touto její argumentací nezabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní nevypořádaly. Měl-li městský soud zato, že stěžovatelka tuto svoji argumentaci dostatečně neprokázala, měl ji náležitě poučit o její povinnosti tvrzení a důkazní. Nejvyšší soud první dvě položené otázky hodnotil jako otázky nezakládající přípustnost dovolání, neboť v bodě, že vedlejší účastnice vystupuje pod označením "Podpěrova pekárna" vytváří stěžovatelka vlastní skutkový stav. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí na jednu stranu ignorují argumentaci stěžovatelky a na druhou stranu plně přebírají tvrzení vedlejší účastnice uvedené na jejích internetových stránkách a považují tyto internetové stránky za regulérní důkaz prokazující tato tvrzení.
10. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že obchodní firma vedlejší účastnice je klamavá, neboť porušuje zásahu pravdivosti, neboť užívá obchodní firmu s geografickým údajem odkazujícím na Bílovice nad Svitavou, ačkoliv nemá s danou obcí a daným místem žádnou spojitost, tedy nemá zde svoje sídlo, provozovnu a ani odtud nepocházejí její výrobky, přičemž splnění těchto podmínek je pro oprávněné užívání označení tímto geografickým údajem vyžadováno. Uvádí-li soudy, že není namístě trvat na podmínce pravdivosti při změně sídla, nabylo-li původní označení pro jeho nositele příznačnosti, významu a hodnoty, pak opomíjí, že v daném případě nebyla žádným ze soudů otázka, zda původní označení nabylo pro jeho nositele příznačnosti, významu a hodnoty, zkoumána. Stěžovatelka uvádí, že závěr o tom, že původní označení nabylo pro jeho nositele příznačnosti, významu a hodnoty, nelze dovozovat pouze z údaje uvedeného v obchodním rejstříku týkajícího se data zápisu daného znění obchodní firmy. Uvedený závěr nelze dovozovat ani z tvrzení uvedených na internetových stránkách vedlejší účastnice o její historii, neboť jde o ničím nepodložená tvrzení.
11. Stěžovatelka namítá, že postup obecných soudů, které ignorují argumentaci stěžovatelky a na druhou stranu mají za prokázaná tvrzení vedlejší účastnice vyplývající z jejích vlastních, resp. jí sepsaných internetových stránek, představuje zásah do jejího práva na spravedlivý proces, zejména do práva na zjištění skutkového stavu věci, práva na věcné a právní posouzení skutkového stavu věci a práva na soulad rozhodnutí se zjištěným a posouzeným skutkovým stavem věci. Soudy v předmětné věci při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, když soudy učiněná skutková zjištění jsou v rozporu se zásadami logiky a legitimním očekáváním stěžovatelky. Napadená rozhodnutí zasáhla do výše uvedených základních práv a svobod a dále do práva na pověst, resp. goodwill.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Ústavní soud poukazuje na to, že zásadně nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" důkazy, ale ani přezkoumávat hodnocení důkazů jimi provedené. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, jenž zakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). O takový případ v posuzované věci nejde.
16. Z napadeného rozhodnutí vrchního soudu je zřejmé, že vrchní soud v předmětné věci rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Své rozhodnutí dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Vrchní soud vyšel z právního názoru vysloveného v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že obchodní firma vedlejší účastnice není klamavá, neboť vedlejší účastnici s obcí Bílovice nad Svitavou pojí její původ a dlouhá tradice v pekařství v této obci. Vedlejší účastnice si označení (znění své obchodní firmy) zvolila k datu 13. 1. 1998 a ve vztahu k podání přihlášky ochranné známky k datu 2. 11. 2015 jí svědčí časová priorita užívání, a proto vrchní soud nedospěl k závěru, že by znění své obchodní firmy vedlejší účastnice užívala v rozporu se zákonnými požadavky na znění obchodní firmy. Nelze tedy dovodit ani porušení práv stěžovatelky ze zapsané ochranné známky. Ústavní soud nepovažuje rozhodnutí vrchního soudu za projev nepřípustné svévole ve shora naznačeném smyslu, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, do jehož výkonu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
17. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že vrchní soud se v předmětné věci od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, když otázku, zda je dána klamavost obchodní firmy ve smyslu §424 občanského zákoníku z důvodu její geografické nesprávnosti, vyřešil již v rozsudku ze dne 27. 5. 2019 č. j. 23 Cdo 1308/2019-136, jímž zrušil předchozí rozsudek vrchního soudu ze dne 24. 10. 2018 č. j. 3 Cmo 48/2018-104 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud neshledal důvod pro změnu svého právního názoru a tudíž důvod pro to, aby jím již vyřešenou právní otázku posoudil jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) Nejvyšší soud odchýlit. Těmto požadavkům na vymezení uvedeného předpokladu přípustnosti dovolání však stěžovatelka nedostála. Nejvyšší soud dále správně dovodil, že dovolací námitky stěžovatelky směřující proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům vrchního soudu představují nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 věty první o. s. ř.), když přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci. Pouze ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb. ST 45/87 SbNU 905)], mohou vady skutkových zjištění založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V posuzované věci však nejde o tento případ.
18. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč je dovolání stěžovatelky vadné a částečně nepřípustné. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky, postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1, větě první, o. s. ř.
19. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí proto nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu