ECLI:CZ:US:2023:1.US.331.23.1
sp. zn. I. ÚS 331/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Františkem Štouračem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 198/2022-415 ze dne 3. 11. 2022, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a dále a) P. Š., b) nezletilého P. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před obecnými soudy je vedeno řízení o úpravě poměrů nezletilého vedlejšího účastníka b), syna stěžovatelky a vedlejšího účastníka a). Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") č. j. 0 Nc 276/2021-313 ze dne 20. 6. 2022 byl nezletilý svěřen do péče stěžovatelky, vedlejšímu účastníkovi a) byla stanovena vyživovací povinnost, byl upraven rozsah jeho styku s nezletilým a nahrazen jeho souhlas se zápisem ke školní docházce.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek nalézacího soudu k odvolání obou rodičů změnil tak, že nezletilého svěřil do péče otce (výrok I), tomu odpovídajícím způsobem změnil vyživovací povinnost obou rodičů (výrok II), upravil styk stěžovatelky se synem (výrok III), nahradil souhlas stěžovatelky s plněním základní školní docházky v zařízení vybraném vedlejším účastníkem a) [výroky IV a V] a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI-VIII).
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podstata stěžovatelčiny argumentace směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, svěřujícího syna do péče otce. Stěžovatelka namítá extrémní nesoulad v řízení učiněných skutkových zjištění s důkazy v něm provedenými a na základě toho zpochybňuje i "správnost" či ústavní souladnost právních závěrů odvolacího soudu, které podle jejího přesvědčení nenaplňují nejlepší zájem nezletilého, jak ukládá čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. Odvolacímu soudu vytýká změnu právního posouzení beze změny skutkového základu.
6. Ústavní soud žádné z vytýkaných pochybení (ani jiné) v rozhodnutí odvolacího soudu nezaznamenal. Není úkolem soudu rozhodovat, který rodič je "lepší" a který "horší"; vycházet je třeba z předpokladu, že jsou oba rodiči svého dítěte a oba jsou schopni se o ně postarat. Neshodnou-li se na podmínkách péče o společného potomka, je úkolem soudu hledat "nejméně špatné ze všech špatných řešení", sledujíc přitom nejen práva dospělých účastníků řízení (rodičů), ale především nezletilého účastníka řízení, zranitelného již jen tou skutečností, že se stal nejen účastníkem, ale vlastně i "předmětem" soudního řízení, a to bez vlastního přičinění, nezávisle na své vůli. Proto je nezletilý účastník k ochraně svých práv v soudním řízení zpravidla (a v případě sporu rodičů o uspořádání poměrů společného dítěte pro hrozící střet zájmů vždy) zastoupen opatrovníkem, který - oproštěn od rodičovského sporu - hájí zájmy svého nezletilého opatrovance.
7. Všem uvedeným - ústavněprávně relevantním - principům obecné soudy v projednávané věci dostály. Z odůvodnění přiložených rozsudků plyne, že kompetence obou rodičů jsou na stejné úrovni. Zatímco nalézací soud se přiklonil k péči stěžovatelky, odvolací soud se s některými důvody, o něž své rozhodnutí opřel, neztotožnil a "přednost" dal péči otce; přihlédl přitom mimo jiné ke stanovisku opatrovníka nezletilého. Učinil tak z podrobně a srozumitelně vyložených důvodů (viz body 19-41 rozsudku, které jsou účastníkům řízení známy, není zde nutno je reprodukovat); stěžovatelkou odkazované judikatuře Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617), nález sp. zn. II. ÚS 1835/14 ze dne 11. 9. 2014 (N 165/74 SbNU 423), nález sp. zn. IV. ÚS 921/19 ze dne 17. 12. 2019 (N 214/97 SbNU 287)] se tak neprotiví. Každé z uvedených rozhodnutí je legitimním výrazem nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, které primárně mají pravomoc rozhodovat ve věcech péče o nezletilé a které primárně nesou za svá rozhodnutí odpovědnost.
8. Vydáním autoritativního rozhodnutí nelze uspokojit každého účastníka řízení. Je pochopitelné, že o to úkorněji nese účastník řízení kasační zásah či změnu rozhodnutí soudu, který mu již (byť nepravomocně) "dal za pravdu". I to je ovšem výraz nezávislé rozhodovací činnosti hierarchicky vystavěné soustavy soudů; odvolací soud může právní posouzení nalézacího soudu přehodnotit (i třeba na stejném skutkovém základu, bez nutnosti změny poměrů, jejíž absence se stěžovatelka dovolává) a nejde bez dalšího o důvod, pro který by zasáhnout Ústavní soud.
9. Napadené rozhodnutí nemusí být a nejspíše ani nebude z hlediska úpravy poměrů nezletilého definitivní. Jeho potřeby, zájmy i stanoviska se budou v průběhu doby vyvíjet a tomu bude třeba uzpůsobit také úpravu poměrů. Netřeba zdůrazňovat, že preferovanou a pro dítě mnohem méně zatěžující variantou nastavení úpravy poměrů je dohoda rodičů, nikoli direktivní rozhodnutí soudu.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu