ECLI:CZ:US:2023:1.US.3391.22.1
sp. zn. I. ÚS 3391/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Jiřího Vodičky, zastoupeného Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem, sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 23 Cdo 1916/2022-325 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021 č. j. 35 Co 270/2021-284, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 95 odst. l Ústavy, a dále v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. l a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 4. 2021 č. j. 23 C 224/2019-234 zamítl žalobu stěžovatele na určení, že škodní událost vedená u vedlejší účastnice jako žalované pod označením "škodní událost" pod číslem 7000135322 ze dne 10. 12. 2018 je pojistnou událostí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V předmětném řízení se stěžovatel domáhal určení, že škodní událost, spočívající v porušení práva stěžovatele nepodáním dovolání v původním sporu stěžovatele zastupujícím advokátem Mgr. Davidem Zahumenským (tj. pojištěným u pojistitele, kterým je vedlejší účastnice), vedená u vedlejší účastnice pod označením "škodní událost" pod číslem 7000135322 ze dne 10. 12. 2018, je pojistnou událostí, přičemž vedlejší účastnice odmítá pojistné plnit. Vedlejší účastnice neuznala situaci jako "pojistnou událost" a nazvala ji "škodní událostí" z důvodu neexistence příčinné souvislosti. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel má žalovat na plnění ze škodní události a nikoli na přiznání "pojistné události". Žaloba tak zde neplní preventivní funkci.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud důvodně žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť předmětná žaloba neplní svou preventivní funkci. I vydal-li by soud navrhovaný rozsudek, byl by závazný pouze ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, ve vztahu k Mgr. Zahumenskému, který je skutečnou stranou pojistné smlouvy, by rozsudek závazný nebyl. Navrhovaný rozsudek by tak nebyl schopen přinutit vedlejší účastnici Mgr. Zahumenskému plnit. Podle závěru městského soudu je dále namístě zohlednit, že stěžovatel - aniž by pro to měl oporu v zákoně či ve smlouvě - se snaží prostřednictvím předmětné žaloby ovlivnit nároky, které vyplývají ze smluvního vztahu mezi vedlejší účastnicí a advokátem Mgr. Zahumenským. Ze zákona pro vedlejší účastnici nevyplývá povinnost plnit pojistné přímo poškozenému namísto škůdce. Stěžovatel není účastníkem smluvního vztahu mezi vedlejší účastnicí a advokátem. Předmětná žaloba nesměřuje i proti druhému účastníkovi smluvního vztahu. S přihlédnutím k obsahu uvedeného §80 o. s. ř., a provedenému dokazování je podle městského soudu zřejmé, že nebyl vyčerpán úplný okruh účastníků řízení, který by odpovídal tvrzenému hmotnému právu (pojistitel, pojištěný, poškozený), a že žaloba je současně podána někým, kdo není oprávněn se k existenci "pojistné události" vyjadřovat.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel ve svém dovolání neuvedl, o jakou konkrétní otázku "hodnocení sporu v souladu s ústavními zákony" jde a od jaké ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl městský soud odchýlit, přičemž tato informace se nepodává ani z obsahu dovolání. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud doposud neřešil situaci, kdy "advokát opomene podat dovolání ve věci odškodnění od státu za nesprávný úřední postup, které je založeno na podkladě nálezu Ústavního soudu, a následně advokát svým pochybením by byl v dovolání úspěšný též na podkladě dalších dvou ústavních nálezů, a přesto vedlejší účastnice nechce přiznat postavení pojistné události". Dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu však na řešení stěžovatelem předestřené otázky založeno není. Městský soud uzavřel, že v projednávané věci je nutno žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, kdy ani navrhovaný rozsudek by nebyl schopen přinutit vedlejší účastnici plnit Mgr. Zahumenskému, přičemž městský soud dodal, že dále nebyl vyčerpán úplný okruh účastníků řízení, který by odpovídal tvrzenému hmotnému právu, a že žaloba je rovněž podaná někým, kdo není oprávněn se k existenci pojistné události vyjadřovat. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., předestírá-li dovolatel jako důvod jeho přípustnosti Nejvyššímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Stěžovatelem formulovaná otázka tak přípustnost dovolání nezakládá. Z výše uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho právní zástupce Mgr. Zahumenský zmeškal lhůtu k podání dovolání ohledně neoprávněně požadovaného soudního poplatku pro odvolání v soudním sporu stěžovatele proti České republice o náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Následně dne 14. 6. 2019 Mgr. Zahumenský s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 (N 70/93 SbNU 345) a ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18 [(N 91/94 SbNU 166), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], upozornil vedlejší účastnici, že jeho neodeslané dovolání by bylo úspěšné. Vedlejší účastnice však přesto neuznala pojistnou událost a stále ji nazývá "škodní událostí". Vedlejší účastnice nepřiznala kauzální nexus k prokázání pojistné události a požadovala po stěžovateli, aby žaloval advokáta jako pojistníka. Proto stěžovatel podal dne 21. 10. 2019 k obvodnímu soudu žalobu na přiznání postavení "pojistné události" zapříčiněné pojistníkem pojištěným vedlejší účastnicí s tím, že vedlejší účastnice nepřiznáváním pojistné události nutila stěžovatele do nejisté žaloby proti advokátovi, u které je pravděpodobnost neúspěchu žaloby vysoká. Stěžovatel poukazuje na to, že advokát má "zákonné povinné pojištění" podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, kdy smyslem a účelem zakotvení povinnosti pojištění v §24a a násl. uvedeného zákona není jen ochrana advokáta, ale především jeho klientů jako budoucích poškozených. V době vzniku pojistné události měl chybující advokát povinné pojištění zaplacené, zavinění advokáta bylo prokázané, úspěšnost advokáta s neodeslaným dovoláním k Nejvyššímu soudu byla též prokázaná a náhrada škody na podkladě nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/1(N 72/73 SbNU 315) je, jak uvádí stěžovatel, zaručena Ústavou a Listinou. Přímá souvislost se škodou byla podrobně doložena. Stěžovatel namítá, že advokát ve věci pojistné události nemá pasivní legitimaci a ve vynucené žalobě by stěžovatel byl ještě více poškozen, než byl dosud od státu. Nerespektování stěžovatelem prokázaného naléhavého právního zájmu a tvrzení o neprokázání naléhavého zájmu soudem, je pokračujícím poškozováním stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že doposud nebyl řešen žalobní návrh přímého přiznání pojistné události.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o důvodnosti jeho žaloby na určení, že škodní událost, spočívající v porušení práva stěžovatele nepodáním dovolání v původním soudním sporu právním zástupcem stěžovatele Mgr. Davidem Zahumenským, je pojistnou událostí. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěrem městského soudu a obvodního soudu, podle kterého v předmětné věci u stěžovatele nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Městský soud v napadeném rozhodnutí, ve kterém se ztotožnil se závěry obvodního soudu, dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že žalobu stěžovatele bylo nutno zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, když navrhovaný rozsudek by ani nebyl schopen přinutit vedlejší účastnici plnit Mgr. Zahumenskému. Ze zákona pro vedlejší účastnici nevyplývá povinnost plnit pojistné přímo poškozenému namísto škůdce. Stěžovatel není účastníkem smluvního vztahu mezi vedlejší účastnicí a advokátem.
10. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné.
11. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V těchto závěrech Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu