ECLI:CZ:US:2023:1.US.343.23.1
sp. zn. I. ÚS 343/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky PPL CZ s. r. o., se sídlem v Říčanech, K Borovému 99, zastoupené JUDr. Tomášem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 A 88/2016-223 ze dne 13. 12. 2022 a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. j. ČTÚ-15 566/2014-610/XIV. vyř. ze dne 1. 4. 2015, za účasti Městského soudu v Praze a Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 58/219, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka je společností, která se zabývá expresním zasilatelstvím. Spor u správních soudů se zjednodušeně řečeno vede o to, zda stěžovatelka poskytuje poštovní služby či nikoliv. Český telekomunikační úřad (dále jen "ČTÚ") ústavní stížností napadeným rozhodnutím uložil stěžovatelce pokutu 4 200 000 Kč, protože se dopustila přestupku podle §37a odst. 1 písm. b) tehdy účinného zákona o poštovních službách, neboť podnikala v oblasti poštovních služeb bez oprávnění nebo v rozporu s obecnými podmínkami podle §17 téhož zákona. Předseda Rady ČTÚ prvostupňové rozhodnutí k rozkladu potvrdil rozhodnutím č. j. ČTÚ-29 898/2015-603 ze dne 6. 5. 2016.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne č. j. 3 A 88/2016-156 ze dne 20. 2. 2020 rozhodnutí ČTÚ zrušil. Uvedený rozsudek však následně zrušil Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") rozsudkem č. j. 1 As 107/2020-58 ze dne 9. 12. 2021. Odkázal přitom na rozsudek rozšířeného senátu č. j. 8 As 70/2018-100 ze dne 14. 9. 2021, ve kterém NSS dovodil, že se zákon o poštovních službách vztahoval na všechny poskytovatele poštovních služeb, nikoli jen na poštovní služby poskytované držitelem poštovní licence; poštovní službou je každá činnost, která odpovídá zákonnému vymezení obsahu poštovní smlouvy, tedy dodání poštovní zásilky nebo peněžní částky z místa podání sjednaným způsobem příjemci do místa uvedeného v adrese.
4. Městský soud následně rozsudkem č. j. 3 A 88/2016-193 ze dne 18. 3. 2022 rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ znovu zrušil. Dovodil totiž, že byť poskytovaná služba stěžovatelkou byla poštovní službou ve smyslu zákona o poštovních službách, stěžovatelku nelze potrestat, protože jednala v dobré víře, neboť interpretace problematiky poštovních služeb nebyla ustálená. NSS dalším rozsudkem č. j. 1 As 78/2022-35 ze dne 26. 5. 2022 posledně citovaný zrušující rozsudek městského soudu opět zrušil, neboť dospěl k závěru, že byl nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů svědčících o dobré víře stěžovatelky. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem následně žalobu stěžovatelky zamítl. Dovodil, že stěžovatelka v dobré víře v dosavadní judikaturu a správní praxi nejednala, a pokuta proto byla uložena zákonně; jako nedůvodné shledal i další žalobní námitky stěžovatelky týkající se mimo jiné vad správního řízení, označení oprávněné osoby, věcné příslušnosti, vymezení skutku, či absence společenské nebezpečnosti.
5. Dříve než Ústavní soud posoudí opodstatněnost ústavní stížnosti stěžovatelky, musí se nejprve zabývat splněním procesních předpokladů. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") totiž platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Stěžovatelka nyní ústavní stížností brojí přímo proti rozsudku, kterým městský soud ve věci rozhodoval opakovaně po kasaci NSS. Městský soud přitom stěžovatelku ve svém rozhodnutí poučil, že kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního přípustná v rozsahu otázek, které již byly vyřešeny předchozím rozhodnutím NSS v této věci jen tehdy, tvrdí-li stěžovatelka, že se městský soud neřídil závazným právním názorem NSS. V rozsahu, v němž kasační stížnost přípustná není, je podle městského soudu přímo přípustná ústavní stížnost, a to ve smyslu závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019 (N 129/95 SbNU 66).
7. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 926/19 Ústavní soud dovodil následující: Ústavní stížnost proti rozhodnutí, které vydal krajský soud ve správním soudnictví poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno NSS, a při jehož vydání byl krajský soud vázán závazným právním názorem NSS jen částečně, je přípustná, aniž by stěžovatel podal opakovanou kasační stížnost; v ústavní stížnosti však musí být uplatněna alespoň jedna námitka, kterou nebylo možno podle §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního přípustně uplatnit v kasační stížnosti, a proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel nesmí podat souběžně ústavní stížnost a kasační stížnost.
8. Stěžovatelka Ústavní soud sama upozornila na to, že z "procesní opatrnosti" podala souběžně s ústavní stížností kasační stížnost, o které je dosud vedeno řízení u NSS pod sp. zn. 1 As 286/2022 (Ústavní soud uvedenou informaci ověřil, viz č. l. 22). V takovém případě je třeba její ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout, jelikož by její projednání bylo v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím NSS o podané kasační stížnosti, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů a mohlo by zároveň dojít k vydání protichůdných rozhodnutí v téže věci, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1720/13 ze dne 6. 11. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 2277/19 ze dne 23. 7. 2019).
9. Nebude-li stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové, i kdyby byla její kasační stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud přitom nebude oprávněn odmítnout stěžovatelčinu případnou novou ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu pro opožděnost, neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2278/19 ze dne 24. 7. 2019; či usnesení sp. zn. II. ÚS 4260/18 ze dne 16. 4. 2019).
10. Ústavní soud uzavírá, že jelikož dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2023
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj