ECLI:CZ:US:2023:1.US.3440.22.1
sp. zn. I. ÚS 3440/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů Jiřího Irala, Ing. Pavla Nechvátala, Boženy Svobodové a Mgr. Hany Dračkové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2022 č. j. 30 Cdo 1211/2022-207, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 19 Co 282/2021-164 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. července 2021 č. j. 15 C 201/2020-128, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3440/22, Blanky Štikarové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2022 č. j. 30 Cdo 2085/2022-223, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2022 č. j. 35 Co 24/2022-165 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 46 C 208/2020-126, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3452/22, a Richarda Severy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2022 č. j. 30 Cdo 2030/2022-253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2022 č. j. 23 Co 352/2021-196 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2021 č. j. 28 C 192/2020-136, vedené pod sp. zn. I. ÚS 35/23, všech zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nově Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3440/22, I. ÚS 3452/22 a I. ÚS 35/23 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3440/22.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva na ochranu soukromí a na informační sebeurčení podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé jsou nebo byli komunálními politiky - veřejnými funkcionáři podle §2 odst. 1 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů. Všichni se (jednotlivě) domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici poskytnutí peněžitého i nepeněžitého zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající ve zpřístupnění informací o jejich soukromí (jejich majetkových přiznání) podle §14b odst. 1 zákona o střetu zájmů, přestože uvedená ustanovení Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (N 22/98 SbNU 257, č. 149/2020 Sb., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obvodní soud žaloby stěžovatelů jednotlivými shora uvedenými rozsudky zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů jednotlivé rozsudky obvodního soudu napadenými rozsudky potvrdil, když shledal, že vedlejší účastnice se nedopustila nesprávného úředního postupu. Poukázal na to, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 sice zrušil ustanovení zákona o střetu zájmů umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání některých veřejných funkcionářů, avšak odložil vykonatelnost svého rozhodnutí do konce roku 2020. Uzavřel proto, že po tuto dobu je třeba hledět na příslušná zákonná ustanovení jako na souladná s ústavním pořádkem České republiky, a že stěžovatelům právo na náhradu újmy způsobenou nesprávným úředním postupem nenáleží.
4. Dovolání stěžovatelů proti jednotlivým rozsudkům městského soudu Nejvyšší soud napadenými usneseními odmítl jako nepřípustná podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dovodil, že městský soud věci stěžovatelů meritorně posoudil v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, podle kterých platí, že postup vedlejší účastnice nepředstavoval nesprávný úřední postup, neboť zásah do práva na soukromí nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů derogačního nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavních stížnostech, které mají totožný obsah, stěžovatelé namítají, že zveřejněním jejich oznámení o majetkových poměrech včetně osobních údajů v Centrálním registru oznámení jim byla způsobena nemajetková újma, přičemž Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 tuto právní úpravu shledal protiústavní. Na uvedený nález opětovně odkazují a tvrdí, že vedlejší účastnice na něj měla zareagovat bez zbytečného odkladu a nikoliv teprve na základě předžalobních výzev dotčených subjektů a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zdůrazňují, že předmětná základní práva, která byla ze strany vedlejší účastnice porušena, jsou přímo aplikovatelná a ochrana před jejich porušováním nemůže být podmiňována podústavní právní úpravou. Podle jejich mínění je odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), odpovědností objektivní, neumožňuje liberaci a jejím předpokladem není zavinění. Mají za to, že nelze akceptovat konstrukci, kdy určitý úřední postup neoprávněně zasahující do základních práv je soudem vyhodnocen jako správný. Tím, že obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) jejich procesním návrhům nevyhověly, porušily jejich základní práva. Odmítají argumentaci spočívající na odložení vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, které podle nich nelze vykládat tak, že po určitou dobu musí dotčené subjekty ještě strpět porušování svých základních práv. Tvrdí, že odklad vykonatelnosti je třeba vykládat jen jako lhůtu pro Parlament pro přijetí ústavně konformní zákonné úpravy a nikoliv pro jiné orgány státu, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. K tomu odkazují na některá rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž má plynout, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Argumentačně vychází zejména z nálezu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22, který se zabýval stejnou právní otázkou. Navrhují, aby bylo ústavním stížnostem vyhověno a napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
III.
Spojení věcí
6. Podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §112 odst. 1 občanského soudního řádu může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. Ústavní stížnosti v nyní posuzované věci jsou navzájem obsahově téměř totožné. Stejně tak všechna stěžovateli napadená rozhodnutí spočívají na totožných právních závěrech. Všechny věci jsou srovnatelné.
7. Řízení o uvedených ústavních stížnostech se proto v zájmu procesní ekonomie spojují k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, tj. sp. zn. I. ÚS 3440/22. Vzhledem k množství nevyřízených věcí týkajících se stejné problematiky, které Ústavní soud eviduje, a věcí nově přicházejících není vhodné spojovat do jednoho řízení všechny návrhy. Nynější spojení se proto týká pouze ústavních stížností přidělených soudci zpravodaji Pavlu Šámalovi (a v době přijetí tohoto rozhodnutí projednatelných).
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Byť advokátka stěžovatelů nepředložila plné moci splňující požadavky podle §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterých plná moc musí být vystavena teprve poté, co byla vydána rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřuje, Ústavní soud advokátku nevyzýval k doplnění řádných plných mocí. Učinil tak z důvodu procesní ekonomie, protože z ústavních stížností vyplynul jiný důvod jejich odmítnutí, pro který by ani odstranění uvedené vady podání nemohlo nic změnit na výsledku řízení (srov. např. usnesení ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2294/22).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. V posuzovaných věcech jde primárně o určení, zda lze postup vedlejší účastnice posoudit jako nesprávný úřední postup s ohledem na účinky derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým byl uplynutím dne 31. 12. 2020 zrušen §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů (ve znění účinném od 30. června 2018). Ve zmíněném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle (tj. vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku toho též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci) potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 Listiny, a proto návrhu zčásti vyhověl a zrušil §14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. Učinil tak ovšem s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech "politiků", nikoliv v rozsahu poskytovaných informací.
11. Podstatné je, že nález ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22, na který stěžovatelé v ústavních stížnostech výslovně odkazují a obsáhle z něj citují, byl v krátké době a to dne 29. 11. 2022 překonán postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, tj. přijetím stanoviska pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (4/2023 Sb.), které je pro Ústavní soud i ostatní orgány veřejné moci závazné. Závěry tohoto stanoviska lze ve stručnosti rekapitulovat tak, že nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, od něhož stěžovatelé svůj nárok odvozují, neměl za následek nezákonnost postupu vedlejší účastnice, která jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovala podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením. Ústavní soud uzavřel, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 uvedeným způsobem, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.).
12. Napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v souladu s judikaturou tohoto soudu, přičemž meritorní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, na který Nejvyšší soud v odůvodnění svých usnesení odkazuje, nejsou v ústavní rovině co do výsledků jakkoli podstatně rozporné se závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22. Je zřejmé, že nebyl-li stěžovateli namítaný postup vedlejší účastnice umožňující plošné nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů v období od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 do jeho vykonatelnosti nezákonný, nelze v úvahách a závěrech Nejvyššího soudu o nedostatku intenzity (případného) zásahu do soukromí veřejných funkcionářů a nutnosti uplatňování (případných) nároků toliko podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. spatřovat potencionál pro porušení základních práv a svobod dotčených osob, které jediné by mohlo být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Není pochyb o tom, že o nesprávný úřední postup z hlediska nároku na náhradu nemateriální újmy ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.) ze strany vedlejší účastnice nešlo.
13. Za dané situace Ústavní soud považuje za dostačující odkázat na odůvodnění uvedeného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, které bylo přijato na návrh vzešlý z řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby, která byla zastoupena stejnou advokátkou jako stěžovatelé v nynější věci (viz obdobně usnesení ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 25/23, či usnesení ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2280/22).
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu