ECLI:CZ:US:2023:1.US.3475.22.1
sp. zn. I. ÚS 3475/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2022 č. j. 30 Cdo 1773/2022-412, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021 č. j. 55 Co 199/2021-344 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2020 č. j. 16 C 56/2019-280, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, 2 a 3, čl. 31 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") náhrady nemajetkové újmy ve výši 366 228 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 33/2016. Stěžovatel se dále domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 966 664 Kč s příslušenstvím za nezákonně vykonaný trest odnětí svobody v délce osmi měsíců, neboť na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1152/17 byl zrušen pravomocný odsuzující rozsudek v dané věci a v následujícím řízení byl stěžovatel zproštěn obžaloby.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem řízení co do částky 170 100 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 19. 8. 2019 do zaplacení zastavil (výrok I), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 121 300 Kč (z toho 100 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a 21 300 Kč jako navýšení zadostiučinění za prvních 30 dnů vykonaného trestu odnětí svobody) s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 22. 6. 2019 do zaplacení, a dále vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 170 100 Kč od 22. 6. 2019 do 18. 8. 2019 (výrok II), co do částky 2 041 492 Kč a všech zbývajících úroků z prodlení žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") k odvolání stěžovatele (do výroků II a III) i vedlejšího účastníka (do výroku II), které však částečně vzal zpět ohledně částky 21 000 Kč, v záhlaví citovaným rozsudkem odvolací řízení co do částky 21 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), rozsudek obvodního soudu ve výroku II změnil tak, že ohledně částky 30 300 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (tato částka se v rozsahu 30 000 Kč týkala nároku na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a v rozsahu 300 Kč navýšení zadostiučinění za nezákonně vykonaný trest odnětí svobody), jinak tento výrok, jakož i výrok III rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Proti výroku III a části výroku II rozsudku městského soudu, jíž byla potvrzena část výroku II a výrok III rozsudku obvodního soudu, podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho výše označených práv došlo v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které částečně zamítly jeho žalobu na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a nezákonně vykonaný trest odnětí svobody. Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně uzavřel, že uplatnil nárok na náhradu újmy na zdraví po koncentraci řízení. S odkazem na judikaturu obecných soudů stěžovatel dále rozporuje výši přiznaného zadostiučinění a požaduje její přehodnocení. Současně uvádí důvody, pro které považuje za nezbytné změnit rozhodovací praxi obecných soudů ve věci stanovení náhrady nemajetkové újmy za nezákonné omezení svobody.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Ústavní soud v dané věci ověřil, že Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání dostatečně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu odůvodnil, že námitky stěžovatele nemohly přípustnost dovolání založit, neboť se zčásti týkaly výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, zčásti namítané vady řízení a zčásti nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění. Nejvyšší soud adekvátně vysvětlil, že dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek předložených stěžovatelem. Uvedl, že dovolání nemůže být shledáno přípustným pro nesouhlas stěžovatele s výší přiznaného zadostiučinění, neboť podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný výkon veřejné moci je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah prvoinstančního soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud k tomu s odkazem na svoji dosavadní judikaturu (srov. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 675/2013, 30 Cdo 1818/2015, 30 Cdo 3206/2018 nebo 30 Cdo 2813/2011) dodal, že při přezkumu výše zadostiučinění posuzuje právní otázky spojené s výkladem §31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Nejvyšší soud dostatečně odůvodnil, že k tomu v nyní posuzované věci nedošlo.
Jelikož stěžovatel nesplnil svoje povinnosti, bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí obvodního a městského soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu