ECLI:CZ:US:2023:1.US.3607.22.1
sp. zn. I. ÚS 3607/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Lukáče, zastoupeného JUDr. Denisou Sudolskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 195/2022-B-52 ze dne 27. 10. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel vystupuje v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") pod sp. zn. KSPH 61 INS 5040/2020 jako dlužník. Insolvenční soud usnesením č. j. KSPH 61 INS 5040/2020-B-17 ze dne 25. 5. 2021 schválil oddlužení stěžovatele plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Ve výroku V. usnesení insolvenční soud rozhodl, že při oddlužení bude jako majetková podstata zpeněžena bytová jednotka stěžovatele nacházející se v Kladně a dále jeho spoluvlastnický podíl na společných částech domu a pozemku; dlužníkovi zároveň uložil tyto nemovité věci vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení. Insolvenční soud v tomto ohledu odkázal na §398 odst. 6 insolvenčního zákona, podle kterého platí, že dlužník není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Z výpočtu provedeného insolvenčním správcem přitom vyplývá, že obvyklá cena bytové jednotky podle znaleckého posudku - 2 660 000 Kč - je vyšší než hodnota obydlí určená podle §3 nařízení vlády č. 189/2019 Sb., o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení. Ta se určila jako součin částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti a koeficientu třech zohledňovaných osob, přičemž byla stanovena na 2 462 360 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 3 VSPH 771/2021-B-27 ze dne 27. 8. 2021 výrok V. usnesení insolvenčního soudu potvrdil. Dospěl totiž k závěru, že nové skutečnosti tvrzené stěžovatelem - obnovené soužití s těhotnou družkou - nemůžou vést k požadovanému přepočtu "chráněné" hodnoty obydlí. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako vadné, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud posoudil obsah jeho dovolání příliš formalisticky. Přestože v bodě II. 2 dovolání pouze uvedl, že "[p]řípustnost dovolání spatřuje [...] v tom, že napadené Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak", svoji argumentaci stran přípustnosti dovolání dále precizoval. Kupříkladu v bodě III. 1 dovolání stěžovatel vysloveně uvedl, že "usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci"; v dovolání také pečlivě popsal, jakým způsobem odvolací soud zjistil skutkový stav věci, jak na něj aplikoval právní normu (§398 odst. 6 insolvenčního zákona), a proč je taková aplikace nesprávná. Stěžovatel dále tvrdí, že řádně vymezil, že se Nejvyšší soud musí odklonit od svého dřívějšího rozhodnutí, "toho času příkladmo usnesení Nejvyššího soudu 29 NSČR 42/2021 ze dne 31. 8. 2021". Otázku, kterou měl dovolací soud podle stěžovatele posoudit jinak, stěžovatel výslovně vymezil v bodě II. 3 dovolání. Požadavek na označení konkrétní dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze podle něj ze zákonné úpravy dovodit.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u obecných soudů [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení (§72 odst. 3 téhož zákona) a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně práv poskytuje; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě předmětné stížnosti jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu Nejvyšší soud odepřel přístup ke spravedlnosti, odmítl-li pro vady jeho dovolání. K argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti je třeba předně uvést, že stěžovatel evidentně zaměňuje zákonné pojmy dovolacího důvodu a předpokladu přípustnosti. Jak již Ústavní soud vysvětlil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 o. s. ř.) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (bod 39 stanoviska). V tomto ohledu je tedy nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení žádným způsobem nerozporoval, že by stěžovatel v dovolání neuvedl dovolací důvod, tj. v čem spočívalo nesprávné posouzení věci odvolacím soudem při použití §398 odst. 6 insolvenčního zákona. Obdobně je třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí žádným způsobem nezpochybňuje, že by stěžovatel řádně formuloval právní otázku, kterou měl podle něj Nejvyšší soud posoudit jinak. Jak ostatně sám v ústavní stížnosti uvádí, stěžovatel takto učinil v bodě II. 3 dovolání.
8. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady, protože v něm stěžovatel pouze formálně uvedl, že by měl dovolací soud posoudit jím formulovanou otázku jinak, aniž by identifikoval konkrétní dřívější judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl dovolací soud podle stěžovatele odchýlit. Jinými slovy, požadoval-li stěžovatel, aby Nejvyšší soud změnil svoji judikaturu, měl ve svém dovolání tuto judikaturu řádně identifikovat. Ústavní soud takový závěr shledává bez dalšího za ústavně konformní. Ve výše citovaném stanovisku Ústavní soud zdůraznil, že §241a odst. 2 o. s. ř. po advokátech vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Plénum Ústavního soudu zároveň neshledalo v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost. Dovoláním se účastník řízení dostává před jeden z vrcholných orgánů soudní moci a mělo by být samozřejmostí, že jeho advokát bude při řízení před Nejvyšším soudem seznámen s judikaturou vztahující se k věci, která je předmětem řízení (viz bod 35 stanoviska)
9. Odkazuje-li stěžovatel až v ústavní stížnosti na konkrétní usnesení Nejvyššího soudu 29 NSČR 42/2021 ze dne 31. 8. 2021, nemůže již tímto způsobem svoje dřívější pochybení napravit. Klíčové je, že v původním dovolání stěžovatele žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se měl dovolací soud odklonit, uvedeno není. Dovodil-li tedy Nejvyšší soud, že je dovolání stěžovatele vadné, nelze takový závěr považovat za nepřiměřené omezení práva stěžovatele na přístup k Nejvyššímu soudu.
10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu