ECLI:CZ:US:2023:1.US.3609.22.1
sp. zn. I. ÚS 3609/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti obchodní společnosti Ostravská těžební, a.s., sídlem Sládkova 1920/14, Ostrava, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2022 č. j. 15 Co 144/2022-530 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. února 2022 č. j. 18 C 30/2020-374, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a DIAMO, státní podnik, odštěpný závod ODRA, sídlem Sirotčí 1145/7, Ostrava, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 12. 2022, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 2. 2022 č. j. 18 C 30/2020-374 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem hornin zpracovaných v "Zařízení na homogenizaci hlušiny za účelem získání kameniva pro stavební účely", které jsou deponovány na jiných ve výroku tohoto rozsudku specifikovaných pozemcích v k. ú. Hrušov na ploše vymezené geometrickým plánem (výrok I.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi, který je státním podnikem, náhradu nákladů řízení ve výši 1 371 765 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 9. 2022 č. j. 15 Co 144/2022-530 (výrok I.). Zároveň bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 203 519 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka tvrdí, že vedlejšímu účastníkovi, který byl zastoupen advokátem, jako právnické osobě založené státem a hospodařící výlučně s majetkem státu neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť k tomu nebyly dány výjimečné důvody vymezené v ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu. Předmět sporu nijak nevybočoval z mezí činnosti, jejichž zajištění bylo vedlejšímu účastníkovi jeho zakladatelskou listinou svěřeno. Věc nebyla skutkově ani právně nijak složitá. Obecné soudy měly pochybit také při stanovení výše nákladů řízení. Zatímco pro rozhodnutí ve věci samé byl rozhodný závěr, že sporná hlušina není obchodovatelným stavebním materiálem, za který jej stěžovatelka označuje, nýbrž bezcennou hmotou určenou k ponechání na místě, pro účely výpočtu nákladů na zastoupení advokátem bylo k této bezcenné hmotě přistupováno právě jako k obchodovatelnému stavebnímu materiálu.
III.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
4. Soudce zpravodaj si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 18 C 30/2020 a vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Této možnosti využil krajský soud (vyjádření ze dne 23. 3. 2023), okresní soud (vyjádření ze dne 29. 3. 2023) i vedlejší účastník (vyjádření ze dne 31. 3. 2023). Z vyjádření vedlejšího účastníka i zapůjčeného spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. Podle vedlejšího účastníka byla ústavní stížnost podána předčasně a měla by být odmítnuta pro nepřípustnost. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která na ně ve stanovené lhůtě nereagovala.
IV.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
7. Tímto ustanovením stanovené subsidiaritě ústavní stížnosti vůči jiným zákonným procesním prostředkům odpovídá, že ústavní stížnost může směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
8. Ústavní soud ze spisu okresního soudu zjistil, že stěžovatelka podala současně s ústavní stížností dovolání proti rozsudku krajského soudu č. j. 15 Co 144/2022-530. Dovolání směřovalo proti uvedenému rozsudku jako celku, zatímco ústavní stížnost jen proti jeho výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení a dále proti výroku rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení.
9. Podle §237 občanského soudního řádu není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu pak stanoví, že dovolání podle §237 občanského soudního řádu není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Z těchto ustanovení vyplývá, že stěžovatelka sice mohla podat dovolání proti rozsudku krajského soudu č. j. 15 Co 144/2022-530, avšak jen za předpokladu, že jím napadla výrok ve věci samé. Výrok o náhradě nákladů řízení dovoláním napaden být nemohl. Ústavní soud přesto neshledal ústavní stížnost proti výroku rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení přípustnou. Je tomu tak z toho důvodu, že v době podání ústavní stížnosti bylo vedeno i řízení o dovolání proti výroku ve věci samé. Nelze přehlédnout, že bylo-li by dovolání dovolacím soudem shledáno přípustným, pak by dovolací soud mohl zrušit i akcesorický výrok o nákladech řízení (§243e odst. 2 občanského soudního řádu), případně o těchto nákladech znovu rozhodnout (§243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). V prvně uvedeném případě by svým rozhodnutím otevřel prostor k tomu, aby se krajský soud opětovně zabýval i náklady řízení a aby při rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Pokud by tedy Ústavní soud přezkoumal napadený výrok rozsudku krajského soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude dovolacím soudem rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).
11. Obecně tedy platí, že má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle §237 občanského soudního řádu, pak je s ohledem na oprávnění dovolacího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), i ve vztahu k tomuto výroku. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nebylo přípustné. Ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před tím, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná [usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)].
12. Stěžovatelka sice podala ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku krajského soudu "předčasně", tato skutečnost ji ovšem nijak nepoškozuje na jejím právu na přístup k Ústavnímu soudu. I kdyby nebyla srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, po jeho skončení bude mít možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak bude věcně projednatelná Ústavním soudem a lhůta k jejímu podání se bude i ve vztahu k uvedenému výroku rozsudku krajského soudu odvíjet od doručení rozhodnutí dovolacího soudu bez ohledu na to, jakým způsobem bude o dovolání rozhodnuto (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2016/13).
13. Ústavní soud dodává, že za situace, kdy výrok II. rozsudku okresního soudu byl potvrzen výrokem I. rozsudku krajského soudu, měla stěžovatelka napadnout v této části také posledně uvedený výrok, neboť jen v takovém případě mohla ústavní stížnost směřovat proti poslednímu zákonnému procesnímu prostředku k ochraně jejího práva. I kdyby však stěžovatelka napadla příslušnou část výroku I. rozsudku krajského soudu, s ohledem na výše uvedené závěry, které se uplatní i vůči rozhodnutí o náhradě nákladů před soudem prvního stupně, by se na výsledku řízení o její ústavní stížnosti nemohlo nic změnit.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2023
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj