ECLI:CZ:US:2023:1.US.401.23.1
sp. zn. I. ÚS 401/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 183/33, proti usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 163/2022-903 ze dne 5. 12. 2022 a Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 6 P 174/2011-801 ze dne 30. 5. 2022 a rozsudkům Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 160/2021-712 ze dne 17. 1. 2022 a Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 6 P 174/2011-546 ze dne 3. 5. 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a dále a) P. E., b) F. M., c) Krajského státního zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 27, a d) Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever, se sídlem v Plzni, E. Beneše 1127/1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve věci péče o nezletilého stěžovatele byla nadepsaným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen „nalézací soud“) nařízena jeho ústavní výchova do doby dosažení zletilosti. Jeho rodičům [vedlejší účastníci a) a b)] byla týmž rozsudkem určeno výživné ve výši 300 Kč a 500 Kč měsíčně, které mají platit k rukám ústavu. Uvedeným rozsudkem byla změněna úprava poměrů nezletilého stěžovatele, učiněná naposledy soudními rozhodnutími z roku 2014 (od konce roku 2019 byl na základě předběžného opatření vydaného podle §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v tehdy účinném znění, v péči diagnostického ústavu). K odvolání matky a stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku uvedeným rozsudkem potvrdil.
2. Stěžovatel se proti zmíněným rozsudkům dále bránil žalobou pro zmatečnost, která byla nadepsanými a ústavní stížností rovněž napadenými usneseními týchž soudů pravomocně zamítnuta. Jeho předchozí dvě ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů ve věci péče o něj byly odmítnuty pro nepřípustnost podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) – v zásadě jako předčasné, neboť v probíhajícím řízení stále existovaly jiné orgány veřejné moci schopné případné ústavněprávní vady napravit namísto Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/21 ze dne 5. 10. 2021 a usnesení sp. zn. III. ÚS 2946/21 ze dne 9. 12. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
3. Nyní podaná ústavní stížnost je včasná i přípustná. Ústavní soud se dále zabýval procesní způsobilostí stěžovatele k zahájení řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel podává ústavní stížnost ve věku blížícím se zletilosti (v tomto roce); Ústavní soud proto nemá pochyb, že jeho rozumová a volní vyspělost mu umožňuje chápat důsledky jeho jednání, k řádnému hájení svých zájmů nadto udělil plnou moc advokátovi, čímž současně splnil jednu ze zákonných podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu]. Není tedy důvodu odmítat jeho ústavní stížnost pro neoprávněnost navrhovatele (v řízení před obecnými soudy hájil jeho zájmy jmenovaný kolizní opatrovník – město Kralovice, s jehož činností však stěžovatel nebyl spokojen – viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2946/21) či jmenovat nezletilému opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem, neboť by šlo pouze o formální krok za situace, kdy není důvod pochybovat o řádném zastoupení stěžovatele jím zvoleným advokátem (srov. stěžovatelem přiléhavě citovaný bod 40 nálezu sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. 8. 2022, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 9. 2022).
4. S ohledem na dosud uvedené projednání ústavní stížnosti nic nebrání. Stěžovatel se jí domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 9 odst. 1 a 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, a konečně též čl. 5 písm. c) a dalších ustanovení Úmluvy o výkonu práv dětí. Jmenovaná ústavněprávní pochybení se podle stěžovatele projevují v nezákonném omezení na svobodě, které nastalo proti vůli jeho i jeho rodičů. Napadená rozhodnutí je podle stěžovatele nutno odklidit proto, aby byl odstraněn „absurdní stav“, spočívající v jeho faktickém pobytu v péči matky od července 2022, zatímco právně je stále svěřen do ústavní výchovy a trvá povinnost rodičů platit výživné výchovnému ústavu.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Námitky stěžovatele jsou různého charakteru. Buď jsou mimoběžné s tím, co je v rámci ústavněprávního přezkumu možné vzít v potaz (okolnosti, jaké vedly obecné soudy k jejich rozhodnutí, nikoli následný faktický vývoj situace), anebo opakují znovu totéž, co zaznělo již před obecnými soudy a bylo jimi beze zbytku vypořádáno (ačkoli je stěžovatel setrvale přesvědčen o opaku).
7. Není v kompetenci Ústavního soudu zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů jen proto, že faktický stav neodpovídá právům a povinnostem upraveným soudními rozhodnutími; k případnému přehodnocení nastalé změny poměrů jsou povolány znovu a jenom obecné soudy. V tomto směru stěžovatel se svou argumentací před Ústavním soudem uspět nemůže.
8. V čem je třeba dát stěžovateli částečně za pravdu, je nežádoucí postup obecných soudů v meritorní fázi řízení, v níž se spokojily se zprostředkováním názoru nezletilého kolizním opatrovníkem namísto jeho přímého zjištění při ústním jednání, jak (obzvlášť ve věku blížícím se dospělosti a obzvlášť v řízení o ústavní výchově) požaduje ustálená judikatura Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 (N 80/53 SbNU 11) a nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Platí ovšem, že ne každé jednotlivé procesní pochybení je způsobilé dosáhnout intenzity porušení základních práv jednotlivce a současně se spravedlivost řízení posuzuje z hlediska jeho celku. V posuzovaném řízení tedy lze (sice pozdní, ale přeci) nápravu spatřovat v postupu odvolacího soudu během řízení o zmatečnostní žalobě, v němž měl stěžovatel možnost projevit svůj názor, jak je patrno z bodu 4 napadeného usnesení (což stěžovatel nerozporuje a v zásadě si na nedostatek interakce ze strany obecných soudů ani primárně nestěžuje). Ústavní soud tedy nesdílí náhled stěžovatele na svou osobu jako na „oběť zužování participačních práv nezletilých na vytěžení pro potřeby soudu“ (které se mělo uskutečnit dalšími vytýkanými způsoby).
9. Nedostatečné naplnění svých procesních práv (možnost vyjádřit se k věci, navrhovat důkazy, naplnit své právo na právní pomoc) namítá stěžovatel až na jeden odstavec (návrh na výslech několika svědků na str. 7 ústavní stížnosti) v zásadě jen v obecné rovině a věcně neuvádí, jak by se případná změna přístupu obecných soudů mohla promítnout do výsledku řízení. Procesní práva účastníka řízení však nejsou samoúčelná; jejich smyslem je poskytnout ochranu subjektivním hmotněprávním nárokům jednotlivce, o něž v soudním řízení jde především.
10. Smyslem řízení o nařízení ústavní výchovy je rozhodnout o poměrech nezletilého za situace, kdy je jeho chování závadové, všechna dosavadní opatření selhala a nezbývá než sáhnout ke krajnímu prostředku nápravy pro ochranu zájmů nejen jeho, ale i společnosti, kterou svým chováním ohrožuje. Z napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu neplyne, že by obecné soudy nedostály své povinnosti zvážit pečlivě všechny v úvahu přicházející alternativy a vyložit srozumitelně úvahy, které je k jejich rozhodnutí vedly, včetně zhodnocení důkazů, které provedly, a skutkových zjištění, která na jejich základě učinily. Obsah napadených rozhodnutí je stěžovateli nepochybně znám, není třeba jej na tomto místě rekapitulovat. Na rozdíl od zde zmiňované nálezové judikatury Ústavního soudu v případě stěžovatele zainteresovaným orgánům veřejné moci žádné ústavněprávní pochybení vytknout nelze (jak přiléhavě vyložil stěžovateli i odvolací soud v bodě 9 posledního napadeného usnesení).
11. Rovněž domnělými nedostatky v zastoupení stěžovatele jmenovaným kolizním opatrovníkem se obecné soudy zabývaly pečlivě (jak v řízeních o návrhu na odvolání stávajícího a jmenování nového kolizního opatrovníka, tak i v řízení o zmatečnostní žalobě, jejíž důvodnost byla na osobě kolizního opatrovníka a nedostatku řádného zastoupení nezletilého stěžovatele v řízení o nařízení ústavní výchovy postavena) a jejich posouzení není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Názor nezletilého a jeho nejlepší zájem se nutně nemusejí překrývat. Totéž může platit o názoru rodičů, neboť jejich vlastní zájmy se mohou ocitnout v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, aniž by byli sami schopni si kolizi uvědomit. Proto pro takové případy zákon k ochraně zájmů nezletilého požaduje, aby mu byl v soudním řízení jmenován kolizní opatrovník.
12. Nesouhlas stěžovatele i jeho matky s ústavní výchovou je subjektivně pochopitelný. Je vcelku logické, že dotčená rodina nemá v orgánu sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníku dítěte, který je přesvědčen o nutnosti nařízení ústavní výchovy, pocit zastání. Samotné negativní subjektivní přesvědčení o způsobu výkonu funkce kolizního opatrovníka však k jeho odvolání vést nemůže – a jiné relevantní důvody stěžovatel obecným soudům (alespoň podle jeho argumentace a jejího vypořádání obecnými soudy) nepředložil.
13. Stěžovatel opakovaně odkazuje na čl. 5 písm. c) Úmluvy o výkonu práv dítěte s tvrzením, že obecné soudy se s jeho právem zvolit si svého zástupce nevypořádaly, které ovšem není přiléhavé ani pravdivé. Zaprvé, uvedené ustanovení s nadpisem „Případná další procesní práva“ zní: „Smluvní strany zváží možnost poskytnout dětem další procesní práva v soudním řízení, který se jich týká, zejména: c) právo určit si svého vlastního zástupce.“ Z citovaného znění je patrno, že adresátem právní normy je stát, na jehož uvážení je, zda a jakým způsobem ji do svého právního řádu vtělí; daná norma tedy není na jednotlivce přímo aplikovatelná. Zadruhé, právě uvedené stěžovateli vyložil již odvolací soud v bodě 9 napadeného usnesení a jeho námitku tak vypořádal.
14. Participační práva dítěte nadto neslouží výlučně k realizaci jeho procesních práv, od toho má v řízení svého zástupce. Jejich účelem je „zapojit“ dítě do řízení přiměřeně jeho vůli a rozumových schopnostem ve smyslu informovanosti o průběhu a vývoji jeho záležitostí před soudem projednávaných. Participovat může soud dítě přímo nebo jinou vhodnou formou, kterou samo dítě nebo soud zvolí (prostřednictvím rodiče, zástupce dítěte, důvěrníka ve škole apod.). Vyjadřoval-li stěžovatel v průběhu řízení opakovaně nespokojenost se svým kolizním opatrovníkem, pak – ač nebyla obecnými soudy z hlediska zákonných požadavků shledána důvodnou – bylo namístě, aby soud upřednostnil přímou komunikaci se stěžovatelem, popř. zvolil jiného prostředníka k předání potřebných informací. Ani toto dílčí pochybení však nevede Ústavní soud k nutnosti meritorního přezkumu a případnému vydání kasačního nálezu, neboť je z napadených rozhodnutí zřejmé, že ani náprava zmíněného pochybení by nebyla způsobilá změnit výsledek předmětného řízení.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu