ECLI:CZ:US:2023:1.US.403.23.1
sp. zn. I. ÚS 403/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem Plzeň, náměstí T. G. Masaryka 418/25, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022 č. j. 9 To 396/2022-56 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 10. 2022 sp. zn. 32 PP 101/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu Plzeň-město, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu Plzeň-město.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy posoudily jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody formalisticky, když vycházely především z jeho trestní minulosti a v podstatě jen okrajově se vypořádaly s jeho aktuální situací. Má za to, že argumentace trestních soudů v podstatě vylučuje, aby úspěšně žádal o podmíněné propuštění, přičemž je do určité míry rozporuplná. Odůvodnění jejich rozhodnutí nepovažuje za přesvědčivé a logické. Rekapituluje některé okolnosti týkající se jeho výkonu trestu odnětí svobody a poukazuje na hodnocení z výkonu trestu, které v závěru konstatuje, že účel trestu je plněn a v případě propuštění by stěžovatel mohl vést řádný život. Brojí proti obsahu znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie a tvrdí, že znalci jej vyšetřovali velice krátkou dobu a povrchně a byli do značné míry ovlivněni závěry posudku z trestního řízení z roku 2015. Zároveň poukazuje na rozdíly mezi aktuálními znaleckými posudky a posudkem z roku 2015. Trestním soudům i znalcům vytýká, že nevzali v úvahu, že byl v průběhu trestního řízení propuštěn z vazby na svobodu a po dobu osmnácti měsíců se nedopustil žádné trestné činnosti.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud musí předně odmítnout tvrzení stěžovatele, že trestní soudy vycházely při zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody především z jeho trestní minulosti. Trestní soudy sice ve svých rozhodnutích poukazovaly na okolnosti týkající se trestní minulosti stěžovatele (srov. č. l. 3-4 usnesení Okresního soudu Plzeň-město a č. l. 4-5 usnesení Krajského soudu v Plzni), avšak nečinily tak způsobem, který by bylo možné považovat za porušení zákazu dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny ani principů vyplývajících z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2201/16 a IV. ÚS 2393/21). Trestní soudy totiž v tomto ohledu nepostupovaly mechanicky a formalisticky a zohlednily konkrétní okolnosti provázející trestní minulost stěžovatele, zejména gradaci jeho násilné trestné činnosti a skutečnost, že mu již jednou byla dána příležitost v podobě podmíněného propuštění, které nevyužil, a ve zkušební době se dopustil další, velmi brutální násilné trestné činnosti. Lze dodat, že stěžovatelem zdůrazňovaná okolnost spočívající v tom, že se po dobu osmnácti měsíců po svém propuštění z vazby nedopustil trestné činnosti, nemůže představovat prvek, který by byl (vzhledem k ostatním, výše zmíněným skutečnostem) způsobilý signifikantním způsobem ovlivnit hodnocení chování stěžovatele v minulosti v souvislosti s posuzováním předpokladů pro podmíněné propuštění.
Argumentaci trestních soudů Ústavní soud - na rozdíl od stěžovatele - nepovažuje za rozpornou, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že v případě stěžovatele nejsou zároveň splněny dvě zákonné podmínky podmíněného propuštění, a to jeho polepšení a prognóza vedení řádného života. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že uvedená argumentace v podstatě vylučuje možnost jeho podmíněného propuštění. Trestní soudy totiž svůj závěr o nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele opíraly především o jiné okolnosti než o jeho trestní minulost. Okresní soud Plzeň-město na č. l. 3-4 svého usnesení poukázal na to, že stěžovatel v posledních letech získal pouze dvě kázeňské odměny, což nesvědčí o jeho nadprůměrné aktivitě během výkonu trestu odnětí svobody, kterou po něm - s ohledem na možnost podmíněného propuštění - lze legitimně žádat, vzhledem k tomu, že neprokázal polepšení po právní moci odsuzujícího rozsudku. Dále odkázal na závěry znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie, z nichž vyplynulo, že u stěžovatele není patrný náhled na jeho minulé jednání, ani není projevena v dostatečné míře lítost nad život ohrožujícím napadením poškozeného a nad výrazným ponižováním jeho lidské důstojnosti.
Pokud jde právě o zmíněné znalecké posudky, argumentace, kterou v této souvislosti předkládá stěžovatel, představuje toliko jeho projev nesouhlasu se způsobem, jakým trestní soudy tyto důkazy hodnotily. Jeho tvrzení o pouze povrchním vyšetření a značném ovlivnění znaleckým posudkem z roku 2015 je třeba považovat za pouhou nepodloženou spekulaci. Uvedené znalecké posudky ještě podrobněji analyzoval a vyhodnotil Krajský soud v Plzni na č. l. 3-4 svého usnesení, přičemž zároveň vysvětlil, že tyto posudky nejsou v zásadním protikladu se závěry vyplývajícími ze zmíněného posudku z roku 2015. Jestliže tedy trestní soudy při hodnocení prognózy vedení řádného života stěžovatele na svobodě vycházely primárně z uvedených znaleckých posudků a upřednostnily je před hodnocením poskytnutým věznicí, neshledává v tom Ústavní soud žádné logické rozpory či prvky svévole, a tedy ani důvod k tomu, aby do takového hodnocení důkazů zasahoval.
Ústavní soud uzavírá, že v napadených rozhodnutích neshledal vady, které v nich spatřuje stěžovatel. Trestní soudy nepřistupovaly k posuzování možnosti podmíněného propuštění stěžovatele formalisticky, vypořádaly se se všemi relevantními skutečnostmi a svá rozhodnutí náležitě a racionálně odůvodnily. Ústavní soud proto neidentifikoval žádný důvod po kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu