ECLI:CZ:US:2023:1.US.441.23.1
sp. zn. I. ÚS 441/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti N. E., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 11. 2022 č. j. 36 Co 70/2022-722, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného v řízení o úpravu styku s nezletilými.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v České Lípě (dále jen "soud prvního stupně") matce nezletilých uložil povinnost informovat jejich otce (dále jen "stěžovatel") nejméně jednou za dva měsíce o zdravotním stavu, prospěchu, chování, zájmových a volnočasových aktivitách obou nezletilých a vhodným způsobem jim zprostředkovat obsah poštovních zásilek od stěžovatele a vést je jednou měsíčně k obrázkovému nebo písemnému projevu stěžovateli. Současně zamítl návrh stěžovatele na úpravu osobního kontaktu a kontaktu přes sociální sítě s nezletilými v jím vymezeném čase a rozsahu.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") změnil odvoláním obou rodičů napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatele na úpravu styku s oběma nezletilými zamítl.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru ohledně realizace práva stěžovatele na určitý písemný či obrázkový kontakt s dětmi a na informace o nich, neboť nevzal v úvahu, zda jí uloženou povinnost může matka zajišťovat bez obav o své zdraví a život ze strany stěžovatele, zejména proto, že nedostatečně vyhodnotil formu tohoto styku na základě předběžné úpravy. Z dopisů stěžovatele je totiž zřejmé, že jejich převážný obsah je adresován matce nezletilých, aniž však ze strany stěžovatele došlo k potřebné sebereflexi jeho násilné trestné činnosti vůči matce nezletilých. Odvolací soud konstatoval, že nepřímý styk mezi rodiči a jejich nezletilými dětmi podléhá stejným pravidlům jako styk přímý, což vede k závěru, že nebyl-li shledán, s ohledem na objektivní okolnosti, možný přímý styk stěžovatele s nezletilými ve věznici vzhledem k jednání stěžovatele vůči matce i jeho současnému nastavení vůči ní a specifickým charakteristikám obou dětí, nelze považovat za přínosný i styk nepřímý. Odvolací soud doplnil, že má důvodné pochybnosti o tom, zda by děti měly být zatěžovány přípravou na trvale nepřímý styk se stěžovatelem, anebo zda by někdy v budoucnu připadal v úvahu i styk přímý s ohledem na nejasnou budoucnost stěžovatele spojenou s jeho vyhoštěním. I když se stěžovatel nedopustil přímo vůči oběma dětem trestného činu, opakovaně se dopustil úmyslného násilného trestného činu vůči jejich matce, přičemž toto násilné jednání trvalo po delší dobu.
Stěžovatel argumentuje porušením závěrů Ústavního soudu uvedených v jeho rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 22/17 a I. ÚS 3295/17, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že se stěžovatel nedostatkem vlastní sebereflexe v současném vztahu k matce a svojí úmyslnou trestnou činností vůči matce vzdal i práva na péči o obě děti formou styku. Stěžovatel k tomuto závěru namítá, že odvolací soud svůj závěr nepodložil žádnými relevantními důkazy. Je proto přesvědčen, že i v současné situaci, kdy je ve výkonu trestu odnětí svobody, má právo na péči o děti a styk s nimi, neboť to je základním právem každého rodiče, které je chráněno řadou mezinárodních úmluv o právech dětí a rodičů na zachování rodinných vazeb. Jeden z rodičů nemůže být zbaven rodičovské odpovědnosti jen proto, že je ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě. Zákaz styku s nezletilými není založen na dostatečných důvodech pro takové závažné omezení práv stěžovatele jako rodiče. Z hlediska práva na spravedlivý (řádný) proces stěžovatel namítá, že se oba soudy nevypořádaly s jím navrhovanými důkazy, což ho vede k závěru o porušení ústavnosti spočívající v opomenutých důkazech.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud připomíná, že k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně rozhodování o úpravě rodičovské odpovědnosti a o úpravě styku rodičů s jejich nezletilými dětmi přistupuje obzvlášť rezervovaně. Důvodem je především skutečnost, že princip právní jistoty, tak jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části platného občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje. Přezkumná pravomoc Ústavního soudu se koncentruje pouze na posouzení, jestli nejde o extrémní rozhodnutí, které bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces. K takovému zjištění v předmětné věci Ústavní soud nedospěl.
Soudy obou stupňů svá rozhodnutí podrobně odůvodnily a s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem objasnily důvody, které je vedly k výše uvedeným závěrům. Odvolací soud zdůraznil, že se stěžovatel sice trestné činnosti přímo vůči svým nezletilým dětem nedopustil, ale opakovaně se dopustil násilného trestného činu vůči jejich matce, což lze zjistit z rozsudků Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 2. 2017 č. j. 17 T 165/2016-477 a ze dne 7. 2. 2020 č. j. 21 T 50/2019-794 (které byly rovněž předmětem přezkumu Ústavním soudem, srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 105/21 a IV. ÚS 2560/21).
Namítá-li stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem odvolacího soudu porušení závěrů vyplývajících z nálezu sp. zn. II. ÚS 22/17, vědomě přehlíží skutečnost, že v citovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že i rodičům, kteří vykonávají trest odnětí svobody, je možné upravit na jejich návrh styk s jejich nezletilými dětmi. Avšak je tomu vždy jen v případech, kdy konkrétní trestný čin nesměřoval vůči členům rodiny odsouzeného, případně, byť i nepřímo, proti jeho nezletilým dětem.
V nyní projednávané ústavní stížnosti se však skutková situace od výše citovaného nálezu značně liší, neboť stěžovatel byl pravomocně odsouzen za opakovanou úmyslnou násilnou trestnou činnost směřující proti matce jeho nezletilých dětí. Za této situace, jak to ostatně zdůraznil i odvolací soud v napadeném rozhodnutí, nelze spravedlivě požadovat, aby realizaci práva stěžovatele, byť i jen na nepřímý styk, zajišťovala matka nezletilých bez obav o své zdraví a život, především pak bez důvodné obavy z dalšího možného násilného jednání stěžovatele vůči její osobě. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že stěžovatel adresuje převážnou část svých dopisů matce nezletilých, aniž by jejich obsah svědčil o potřebné sebereflexi jeho dosavadního násilného jednání vůči ní. Odvolací soud si byl při svém rozhodování této skutečnosti velmi dobře vědom, přičemž vzal v úvahu, že násilné činnosti se stěžovatel dopouštěl vůči matce nezletilých po delší dobu. Obě nezletilé děti, i s ohledem na dosavadní specifické okolnosti jejich pouze krátkodobého soužití se stěžovatelem, by si musely i nepřímý vztah se stěžovatelem za pomoci odborných pracovníků teprve budovat. Všechny výše uvedené důvody odvolací soud logicky a podrobně vyložil, když zdůraznil, že rozhodnutí neupravit styk stěžovatele s dětmi je založen právě na opakující se násilné trestné činnosti stěžovatele směřující proto matce nezletilých, za niž byl pravomocně odsouzen.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý (řádný) proces poukazem na údajné opomenuté důkazy, aniž k tomuto tvrzení uvedl jakékoli konkrétní skutečnosti, je nutné tuto námitku považovat za natolik obecnou a nejasnou, že její důkazní hodnota pro tvrzení o porušení namítaných článků Listiny či Úmluvy je pouze ryze formální.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu