ECLI:CZ:US:2023:1.US.46.23.1
sp. zn. I. ÚS 46/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti QANTO s.r.o., se sídlem Na Slatince 3279/3, Praha 10, zastoupené JUDr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem Tyršova 231, Litomyšl, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. 11. 2021 č. j. 52 Af 61/2019-69 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2022 č. j. 5 Afs 358/2021-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen "finanční úřad") rozhodnutím ze dne 25. 9. 2018 č. j. 1563787/18/2811-00460-607375 doměřil stěžovatelce daň z nabytí nemovitých věcí, a to z důvodu nesplnění podmínek pro přiznání daňového osvobození podle §9 odst. 2 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném ke dni 31. 10. 2017 (dále jen "zák. opatření č. 340/2013 Sb."). Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 30. 9. 2019 č. j. 39950/19/5100-31461-701836 potvrdilo rozhodnutí finančního úřadu. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl. Následně Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky jako nepřípustnou odmítl podle §104 odst. 3 písm. a) ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích základních práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu vedlejšího účastníka a podřízeného správce daně, které jí stanovily daňovou povinnost v rozporu s obsahem právního řádu. Podle stěžovatelky došlo tímto postupem k nezákonnému snížení jejího majetku na úkor státu. K porušení výše uvedených základních práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů aprobovaly.
Podstatu ústavní stížnosti přestavuje nesouhlas stěžovatelky se závěrem správních soudů o tom, že v posuzovaném případě nebyla oprávněna uplatnit osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí podle §9 odst. 2 zák. opatření č. 340/2013 Sb., neboť nebyla splněna podmínka minimální doby trvání smlouvy o finančním leasingu ve smyslu §21d odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění účinném do 31. 10. 2017 (dále jen "zákon o daních z příjmu").
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu §12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, vyšly z dostatečných skutkových zjištění, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními zák. opatření č. 340/2013 Sb. a zákona o daních z příjmů. Závěr soudů, že splnění podmínek osvobození podle §9 odst. 2 zák. opatření č. 340/2013 Sb. je nutné posuzovat vždy k okamžiku vzniku daňové povinnosti, resp. naplnění předmětu daně, je dostatečně, logicky a řádně odůvodněn. Argumentaci správních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Tvrzení o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny stěžovatelka nepodložila relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být doplacení daně z nabytí nemovitých věcí a od toho se odvíjející snížení majetku stěžovatelky, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu