ECLI:CZ:US:2023:1.US.468.23.1
sp. zn. I. ÚS 468/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DEXTER INTERNATIONAL spol. s r. o., sídlem Nové Sady 988/2, Brno, zastoupené Mgr. Michaelem Brázdou, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022 č. j. 23 Cdo 3097/2022-757, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2021 č. j. 44 Co 289/2019-482 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2019 č. j. 236 C 113/2015-357, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně a jako účastníků řízení, a JUDr. Vojtěcha Hrozy, advokáta, sídlem Arne Nováka 3/4, Brno, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 6 032 733,78 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Zaplacení uvedené částky se stěžovatelka domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout na základě pochybení vedlejšího účastníka jako advokáta při výkonu advokacie (dále jen "vedlejší účastník" nebo "advokát"). Městský soud v řízení hodnotil stěžovatelkou vytknutá pochybení advokáta při výkonu advokacie, a to a) nepodání žaloby pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2004 sp. zn. 2 Ko 74/2004 (toto rozhodnutí bylo vedlejšímu účastníkovi doručeno dne 17. 12. 2004), b) nepodání řádného návrhu na vydání předběžného opatření ve dnech 21. 12. 2004, 10. 1. 2005 a 14. 1. 2005, v souvislosti se třemi vydanými rozhodnutími, kdy soud 2x zamítl a 1x odmítl podané návrhy, c) špatné zastupování spočívající v nepodání žaloby na určení, že smlouva o postoupení pohledávky mezi obchodní společností LJ 2000 s. r. o., a stěžovatelkou ze dne 29. 8. 2000 je platná, po rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 9. 2004 č. j. 15 Cm 328/2000-224, který nabyl právní moci dne 7. 11. 2005, d) nepodání ústavní stížnosti dne 9. 11. 2012 i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, a to z hlediska promlčení nároků [ke skutku a) - c)] či příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením vedlejšího účastníka při výkonu advokacie a vznikem škody [ke skutku d)].
4. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Krajský soud shodně s městským soudem dovodil, že nároky stěžovatelky [a) - c)] nemohly být soudem přiznány za situace, kdy vedlejší účastník vznesl námitku promlčení. Krajský soud se rovněž ztotožnil s hodnocením městského soudu ohledně stěžovatelkou tvrzeného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Jde-li o skutek uvedený stěžovatelkou pod bodem d), tj. nepodání ústavní stížnosti dne 9. 11. 2012 i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, krajský soud dospěl k závěru, že městský soud správně zhodnotil, že vedlejší účastník povinnosti advokáta při podání ústavní stížnosti neporušil.
5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelkou položená otázka týkající se posouzení běhu promlčecí doby není způsobilá založit přípustnost dovolání. Rovněž otázka, zda námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem byla výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, nezaloží přípustnost dovolání, neboť krajský soud se při jejím posouzení neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Protože v předmětné věci žádná ze stěžovatelčiných otázek nezaložila přípustnost dovolání, Nejvyšší soud se nezabýval ani tvrzenými vadami řízení, neboť k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v předmětném řízení namítala podjatost předsedy senátu městského soudu 236 C JUDr. Aleše Kobzy (dále též jen "soudce"), který ji nenechal vyjádřit se ke všem skutečnostem, neustále ji přerušoval a napomínal, obracel se pouze na právního zástupce vedlejší účastnice a poskytl mu neomezený prostor. Soudce dále neměl vědomost, že ve spisovém materiálu se nachází vyjádření a návrhy důkazů stěžovatelky, na které se odvolávala. Podání stěžovatelky ze dne 19. 9. 2016 soudce označil za nové skutečnosti. Soudce dále neprováděl protokolaci a návrhu stěžovatelky ze dne 28. 11. 2017 na doplnění protokolu nevyhověl. Stěžovatelka se domáhala práva na nestranného soudce námitkou podjatosti podle §15a o. s. ř. Krajský soud, který rozhodoval o podjatosti soudce městského soudu JUDr. Aleše Kobzy, ve svém rozhodnutí nezohlednil podstatné skutečnosti uváděné stěžovatelkou a nezabýval se všemi jejími námitkami směřujícími k podjatosti soudce. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje rovněž porušení svého práva na nestranného soudce s odůvodněním, že princip nestranného rozhodování je zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 82 odst. 1 Ústavy.
7. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud odmítl akceptovat důkazy přednesené jejím právním zástupcem při prvním jednání, s důkazními návrhy stěžovatelky se nevypořádal, nedal jí možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a neprovedení navržených důkazů ve svém rozhodnutí neodůvodnil. Těmito důkazy stěžovatelka vyvracela tvrzení právního zástupce vedlejšího účastníka. Soudce městského soudu prováděl nepřípustně dokazování konkurzním spisem Krajského soudu v Ostravě až po koncentraci řízení. Podání stěžovatelky ze dne 19. 9. 2016 soudce označil za nové skutečnosti. Námitky k protokolaci a obsahu protokolu a návrhy na změnu protokolu o jednání před městským soudem (protokol neobsahoval žádná tvrzení ani přehled důkazů) soudce neakceptoval. Krajský soud pochybení městského soudu nenapravil, s námitkami stěžovatelky se nevypořádal a následně všechny její důkazní návrhy, stejně jako její námitky týkající se podjatosti soudce městského soudu, zamítl, aniž se argumenty stěžovatelky věcně zabýval.
8. Rovněž Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatelky nevypořádal. Stěžovatelka ve svém dovolání namítala, že městský soud i krajský soud v procesu dokazování porušily její právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Ve svém dovolání vymezila otázku, zda opomenutím důkazů přednesených při prvním jednání právním zástupcem stěžovatelky, a v písemné formě předaných při tomto jednání (včetně listin prokazujících tvrzení stěžovatelky), opakovaným znemožněním uplatnění těchto důkazů v rámci dokazování při vyvracení tvrzení a důkazních návrhů právního zástupce vedlejšího účastníka soudcem městského soudu, nesjednáním nápravy krajským soudem, nebyla soudy obou stupňů dotčena ústavně chráněná práva a svobody stěžovatelky, zda řízení byla vedena v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatelka rovněž ve svém dovolání uvedla, že považuje za otázku zásadního právního významu otázku, zda porušením práva na nestranného soudce došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť po celou dobu řízení namítala podjatost předsedy senátu 236 C městského soudu a ke svým tvrzením předkládala konkrétní důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. V posuzované věci krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že městský soud z provedených důkazů zjistil rozhodné skutečnosti správně (strany sporu vůči skutkovým zjištěním žádné námitky nevznesly), a proto z tohoto skutkového stavu vycházel. Vzhledem k vedlejším účastníkem vznesené námitce promlčení se oba soudy zabývaly zejména otázkou, zda uplatněný nárok stěžovatelky na náhradu škody nemohl být ke dni uplatnění promlčen. Soudy přitom dospěly k závěru, že nároky a) - c) jsou promlčeny (a proto tyto nároky nemohly být soudem přiznány), aniž se dále zabývaly tím, zda vedlejší účastník porušil své povinnosti advokáta. Krajský soud se ztotožnil rovněž s hodnocením městského soudu ohledně stěžovatelkou tvrzeného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Jde-li o skutek uvedený stěžovatelkou pod bodem d), tj. nepodání ústavní stížnosti dne 9. 11. 2012 i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, krajský soud přisvědčil městskému soudu, že vedlejší účastník povinnosti advokáta při podání ústavní stížnosti neporušil, neboť sám Ústavní soud, který předmětnou stížnost odmítl a věcí se meritorně nezabýval, se v rámci usnesení ze dne 28. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 4289/12 výrazně odchýlil od vlastní judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz stížnost č. 57567/00, rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004). Pro úplnost pak třeba dodat, že krajský soud byl shodně s městským soudem toho názoru, že ani při výslovném napadení posledního procesního prostředku v petitu označené ústavní stížnosti nemohla stěžovatelka se svým nárokem na zaplacení částky 6 032 733,78 Kč proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky uspět, protože se v předmětném konkursním řízení proti obchodní společnosti SINOPA s. r. o., vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 K 24/99 nestala účastníkem řízení (právní prostředky nápravy nesprávného rozhodnutí konkursní soudu o druhém částečném rozvrhu by stěžovatelka měla k dispozici, jen kdyby byl účastníkem konkursního řízení). Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
13. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá vadu řízení spočívající v tom, že v předmětné věci v řízení před městským soudem rozhodoval podjatý soudce, neuplatňuje však žádný z důvodů vyloučení soudce (přísedícího) podle §14 odst. 1 a 2 o. s. ř. (podle uvedeného ustanovení jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti; dále u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak), neboť v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly vést k úsudku, že soudce je pro poměr k věci nebo k účastníkům řízení podjatý. Stěžovatelka opírá svoji námitku, jíž odmítá soudce městského soudu, toliko o nesouhlas s procesním postupem soudce v řízení, přičemž podle §14 odst. 4 o. s. ř., platí, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle ustáleného výkladu §14 odst. 4 o. s. ř., nemůže být důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) pouhý nesouhlas účastníka s procesním postupem soudce (přísedícího) nebo se způsobem jeho rozhodování v jiných věcech účastníka. Stěžovatelkou akcentované právo na přístup k nestrannému soudu totiž nelze interpretovat tak, že by současně znamenalo také právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
14. K námitkám stěžovatelky je třeba dále dodat, že není možné zaměňovat pojem podjatosti a nestrannosti. Zatímco podjatost znamená určitý osobní vztah soudce k věci nebo účastníkům, nestranností se rozumí respektování ústavou zaručeného principu rovnosti (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny) a pravidel spravedlivého procesu. Právo na soudní ochranu (na přístup k soudu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, že se jeho právy bude zabývat "nestranný soud". Přesto existuje mezi nestranností a nepodjatostí úzký vztah, protože soudce, který někomu v řízení straní (nebo se jako stranící jeví), vzbuzuje pochybnosti o své nepodjatosti. Například v nálezu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. I. ÚS 370/04 (N 159/35 SbNU 181), Ústavní soud vyslovil, že "nestrannost" je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah (srov. též snesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 860/20). Žádné takové skutečnosti však stěžovatelka v podané ústavní stížnosti nenamítá.
15. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že městský soud i krajský soud se předmětnou věcí i námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Rozhodly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti a svá rozhodnutí dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem dovodil, že dovolání stěžovatelky není přípustné.
16. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jejích nároků. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu.
17. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť návrh na odložení vykonatelnosti, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu