ECLI:CZ:US:2023:1.US.493.23.1
sp. zn. I. ÚS 493/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele N. P. M., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Michalem Janíkem, advokátem, sídlem Pivovarská 15, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2022 č. j. 4 Azs 269/2022-25, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 55 A 59/2022-24 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 28. července 2022 č. j. OAM-396-15/ZR-2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem. Ministerstvo vnitra napadeným rozhodnutím v řízení zahájeném z moci úřední zrušilo platnost povolení k trvalému pobytu stěžovatele podle §77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, protože stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 8 roků za spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými psychotropními látkami a jedy, a stanovilo mu lhůtu k vycestování z území v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí, resp. ode dne propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Odnětí pobytového oprávnění není nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života stěžovatele, přestože je ženatý a má tři nezletilé děti. Po předpokládaném propuštění z vězení bude dětem stěžovatele 8, 10 a 17 let. Výchova je nyní ponechána na jejich matce, a to přičiněním stěžovatele. Není vyloučeno, že se po výkonu trestu stěžovatele přestěhuje celá rodina do domovského státu. Stěžovatel strávil v domovské zemi prvních 14 let svého života a zná tamní jazyk a kulturu. S příslušníky tamní komunity zde ostatně páchal trestnou činnost. Zájem na ochranu rodinného života stěžovatele a zájem jeho nezletilých dětí proto v nyní posuzované věci nepřeváží nad zájmem státu regulovat pobyt cizích státních příslušníků na svém území.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem. Podle krajského soudu je zřejmé, že odnětím pobytového oprávnění stěžovateli dojde k zásahu do jeho soukromého a rodinného života, avšak k obdobnému zásahu dochází již v důsledku dlouhodobého výkonu trestu odnětí svobody. Trestná činnost spáchaná stěžovatelem je závažná, přímým důsledkem odnětí pobytového oprávnění stěžovateli není zákaz pobytu. Možnost vstupu na území a udržování kontaktu s rodinou bude nadále možné, byť v omezenější míře, manželka i děti stěžovatele mají platná pobytová oprávnění. Krajský soud neprováděl stěžovatelem navrhovaný výslech jeho manželky pro nadbytečnost, protože měl podle stěžovatele směřovat k prokázání tvrzení, že stěžovatelka o jeho trestné činnosti nevěděla, což by nebylo důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Z kontextu jednání stěžovatele lze dovodit, že nemohlo jít o jeho exces, protože se trestné činnosti dopouštěl dlouhodobě. Stěžovatel a jeho rodina jsou nuceni udržovat buď omezené vztahy, nebo přesídlit do země původu. Realizace jejich rodinného života však není vyprázdněna. Zájem nezletilých dětí a rodinnou situaci stěžovatele Ministerstvo vnitra a krajský soud zhodnotily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí správních soudů, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Situace stěžovatele není natolik výjimečná, aby opodstatnila, že převáží zájem na ochraně jeho soukromého a rodinného života, popřípadě zájem jeho nezletilých dětí na ponechání jeho pobytového oprávnění v platnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že odnětí jeho pobytového oprávnění představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života a odporuje zájmu jeho nezletilých dětí. Stěžovatel zdůrazňuje, že jej s rodinnou pojí pevné rodinné vazby, na území pobývá již od roku 1993, jím spáchaná trestná činnost představuje exces z jinak spořádaného života, jeho děti mají zázemí na území České republiky, kde od narození žijí, manželství s matkou dětí stěžovatel uzavřel v České republice a nehrozí rozvrat či rozvod, manželka stěžovatele o jeho trestné činnosti nevěděla a není možné se odstěhovat do země původu, protože tam nikdo z rodiny nemá zázemí a děti mají s domovskou zemí společný jen etnický původ. Ministerstvo vnitra a správní soudy konkrétní okolnosti paušálně odbyly, což odporuje principu přiměřenosti. Ani trestní soud nepovažoval za přiměřené uložit stěžovateli trest vyhoštění, což značí, že napadená rozhodnutí jsou nepřiměřeně tvrdá. Konečně stěžovatel namítá, že mělo dojít k výslechu jeho manželky, což v dosavadním řízení navrhoval. Ministerstvo vnitra v napadeném rozhodnutí tvrdí, že manželka nenavštěvovala stěžovatele ve vězení často, což značí, že jejich vztahy nejsou intenzivní. To však bylo zapříčiněno objektivními důvody, což může dosvědčit právě manželka stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Těžištěm argumentace stěžovatele je tvrzení, že orgány veřejné moci nedostatečně zohlednily, že stěžovatel má na území České republiky rodinné vazby, které jsou v důsledku napadených rozhodnutí nepřiměřeně dotčeny. Ústavní soud shledal, že orgány veřejné moci se na posouzení přiměřenosti odnětí pobytového oprávnění stěžovateli v napadených rozhodnutích zaměřily; toto posouzení bylo "středobodem" jejich úvah. Napadená rozhodnutí v tomto směru jsou řádně odůvodněna, když jejich odůvodnění jsou srozumitelná a logická. Zejména správní soudy v napadených rozhodnutích korektně identifikovaly judikaturní východiska rozhodování o odnětí pobytového oprávnění, které má negativní vliv na rodinnou situaci cizince a jeho nezletilé děti. Shledaly-li orgány veřejné moci na základě zhodnocení okolností konkrétní věci, že odnětí pobytového oprávnění stěžovateli není nepřiměřeným zásahem ve sféře jeho soukromého a rodinného života a své úvahy řádně odůvodnily, nejde o zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
2. Z konkrétních úvah napadených rozhodnutí lze vyzdvihnout zejména tvrzení krajského soudu a Nejvyššího správního soudu o závažnosti a povaze jednání stěžovatele a situace, za které rodina stěžovatele po ukončení platnosti pobytového oprávnění stěžovatele bude schopná realizovat svůj rodinný život. Zjednodušeně řečeno, rodinný život stěžovatele v důsledku odnětí jeho pobytového oprávnění utrpí značný zásah, avšak tento zásah je přiměřený jím spáchané trestné činnosti, a nejde o natolik výjimečné okolnosti, aby za jediné ústavně konformní řešení bylo nutné považovat ponechání platnosti trvalého pobytu stěžovatele na území České republiky. Možnost udržovat vztahy není vyloučena a rodinná situace již tak utrpěla v důsledku výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody stěžovatelem. Přesídlení celé rodiny do domovského státu není jediným východiskem situace.
3. Přiměřené jsou i úvahy krajského soudu o nadbytečnosti výslechu manželky stěžovatelky. Tvrdí-li nyní stěžovatel, že svědeckou výpovědí hodlal prokázat silnější citové pouto mezi ním a jeho manželkou, z napadených rozhodnutí je zřejmé, že intenzita jeho manželského vztahu nebyla pro orgány veřejné moci jediným a rozhodujícím kritériem. I v tomto směru proto Ústavní soud akceptuje nadbytečnost provedení dodatečné svědecké výpovědi manželky stěžovatele.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu