ECLI:CZ:US:2023:1.US.58.23.1
sp. zn. I. ÚS 58/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jozefa Šulíka, zastoupeného Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem Zámecká 488/20, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022 č. j. 20 Cdo 732/2022-638, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2021 č. j. 16 Co 216/2019-608 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 9. 2019 č. j. 15 C 240/2005-586, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žaloba byla zamítnuta, odvolací soud rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání odmítl. Stěžovatel následně podal dvě žaloby na obnovu řízení. Obě žaloby byly zamítnuty a tato rozhodnutí byla následně odvolacím soudem potvrzena. Dovolání bylo odmítnuto. Stěžovatel podal proti rozhodnutím odvolacího soudu žaloby pro zmatečnost. Důvody žalob pro zmatečnost spatřuje v nesprávném obsazení soudu v řízení o žalobě na obnovu řízení. Žaloba na obnovu řízení měla být projednána stejným soudcem, který rozhodoval v řízení o věci samé. V druhé žalobě pro zmatečnost pak argumentuje i tím, že v jeho neprospěch bylo rozhodnuto v důsledku trestného činu soudce (přísedícího). Okresní soud v Karviné žaloby pro zmatečnost zamítl. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatel soudům vytýká, že v řízení o obnově řízení bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, žaloba na obnovu řízení navazuje na původní řízení, v řízení tedy již byly provedeny úkony a věc má projednat a rozhodnout stejný soudce. Odkazuje přitom na §42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích. Pokud by zákonodárce zamýšlel, aby věc rozhodoval jiný soudce, zakotvil by to do o. s. ř., obdobně jako v případě žaloby pro zmatečnost. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu uvádí, že z dovolání je zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje přípustnost dovolání. Soudy se odchýlily od jím citované judikatury, když rozhodly, že lze změnit soudce z důvodu specializace, přestože byly ve věci již učiněny úkony. Podle stěžovatele nebyla dosud řešena otázka, zda lze úkony v řízení o věci samé považovat za úkony v řízení o obnově řízení. Dovolání tedy mělo být ve vztahu k první žalobě pro zmatečnost přípustné.
Ústavní soud posoudil argumentaci ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Přestože stěžovatel napadá rozhodnutí soudů v plném rozsahu, jeho argumentace směřuje pouze vůči rozhodnutí soudů ve výrocích týkajících se rozhodnutí o první žalobě pro zmatečnost. Ostatně i v dovolání uvádí skutečnosti týkající se pouze tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, jak konstatoval i Nejvyšší soud (bod 12 rozhodnutí).
Namítá-li stěžovatel, že dovolací soud nesprávně posoudil jím vymezené otázky přípustnosti, lze dát stěžovateli za pravdu, že z dovolání je patrné, v čem stěžovatel spatřuje přípustnost dovolání. Nelze však přehlédnout, že byť Nejvyšší soud stěžovateli vytýká nesprávné, resp. nesrozumitelné vymezení přípustnosti, dovolání nebylo odmítnuto pro vady, ale pro nepřípustnost. Nejvyšší soud se totiž k oběma námitkám stěžovatele v odůvodnění vyjádřil a podrobně vysvětlil, proč dovolání neshledal přípustným (bod 14 rozhodnutí). Nejvyšší soud se zabýval tím, zda lze řízení o obnově považovat za součást (procesní fázi) řízení ve věci samé a pečlivě odůvodnil, proč tomu tak není. Na základě tohoto závěru pak uzavřel, že úkony zákonného soudce z původního řízení nelze brát za úkony ve věci následné obnovy řízení a v této souvislosti nelze uvažovat o porušení §42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích. Napadené rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění, je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se odůvodňování rozhodnutí.
Ke stejnému závěru o možném odlišném obsazení soudu v případě žaloby na obnovu řízení došly i soudy prvního a druhého stupně, které stěžovateli vysvětlily i postup na základě rozvrhu práce pro daný rok.
Ústavní soud se ztotožňuje s právními závěry obecných soudů. Řízení o žalobě na obnovu řízení je samostatným řízením o jiném prostředku nápravy, nejde o fázi řízení nalézacího. Byť je samozřejmě vhodné, aby v řízení o žalobě na obnovu řízení rozhodoval stejný soudce jako v řízení nalézacím, není to nezbytnou podmínkou. Není-li tomu tak, nelze v tom shledat porušení §42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích v platném a účinném znění, a tedy ani porušení práva na zákonného soudce. K tomu srov. i komentářovou literaturu k §14 odst. 3 o. s. ř., z níž vyplývá oprávnění, aby v řízení o žalobě na obnovu řízení rozhodoval stejný soudce jako v řízení ve věci samé, a také vhodnost takového postupu, ne však jeho nezbytnost (JIRSA, Jaromír. In: JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář k §14 o. s. ř.; BÍLKOVA, Jana. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář k §14 o. s. ř.). Nový soudce byl v posuzovaném případě určen na základě rozvrhu práce pro daný rok. Není přiléhavá ani argumentace stěžovatele, že pokud by zákonodárce chtěl, aby v řízení o povolení obnovy rozhodoval jiný soudce, zakotvil by to obdobně jako pro žalobu pro zmatečnost podle §14 odst. 3. o. s. ř. Zákon v tomto ustanovení totiž řeší vyloučení soudce.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout, soudy je v rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Ústavní soud tak konstatuje, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení základního práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu