ECLI:CZ:US:2023:1.US.599.23.1
sp. zn. I. ÚS 599/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti TIS & Co s.r.o., Mělník, Českolipská 776, zastoupené JUDr. Barborou Bretlovou, advokátkou se sídlem Liberec, Vratislavická 1012, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021 č. j. 54 Af 45/2018-81 ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2022 č. j. 54 Af 45/2018-97 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2022 č. j. 6 Afs 247/2021-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 7 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobách stěžovatelky proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství a o její kasační stížnosti proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").
V předmětné věci byla podstatou sporu otázka, od kterého okamžiku započal běh doby pěti let podle §56 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění rozhodném pro příslušná zdaňovací období (dále jen "zákon o DPH"), tj. zda již od historicky prvního užívání budovy specifikované v rozhodnutí (jak se domnívala stěžovatelka), nebo až od okamžiku kolaudace nově vytvořených bytových jednotek (jak se domnívalo Odvolací finanční ředitelství), případně od data jiného.
Ze spisového materiálu se podává, že krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žaloby stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. 9. 2018 č. j. 40330/18/5300-22443-708656, ze dne 23. 8. 2018 č. j. 36378/18/5300- 22441-708656 a ze dne 23. 8. 2018 č. j. 36370/18/5300-22441-708656, kterými byla zamítnuta její odvolání proti platebnímu výměru a dodatečným platebním výměrům správce daně. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že Odvolací finanční ředitelství ve všech případech dospělo ke správnému závěru, že doba pěti let podle §56 odst. 3 zákona o DPH započala běžet až od okamžiku vydání kolaudačního souhlasu s užíváním nově vytvořených bytových jednotek (a nebytového prostoru). V době úplatného převodu tedy nebyla naplněna podmínka uplynutí doby pěti let, kterou zákon o DPH stanoví pro osvobození od daně. Správce daně tudíž za přijetí těchto úplatných plnění stěžovatelce správně doměřil daň.
Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu i proti opravnému usnesení krajského soudu kasační stížnosti, které Nejvyšší správní soud jako nedůvodné zamítl.
Obsahem stručné ústavní stížnosti je pouhé tvrzení stěžovatelky, že soudy porušily její výše uvedené základní právo, aniž v této souvislosti, mimo výše uvedené tvrzení, jakkoli argumentuje.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelku, povinně v řízení o ústavní stížnosti zastoupenou advokátem, stíhá břemeno tvrzení a je tedy jen na ní, aby Ústavnímu soudu předložila přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou případně i relevantní judikaturou, na jejichž základě by teprve Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí a následně pak případně ústavní stížnosti vyhovět. Úkolem Ústavního soudu není si absentující argumentaci domýšlet a suplovat tak činnost zmocněného advokáta. Stěžovatelka totiž neuvádí vůbec žádný (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec označení údajně porušených základních práv.
Za této situace Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozhodnutí věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatelky. Pokud však stěžovatelka, ačkoli právně zastoupena, žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu