ECLI:CZ:US:2023:1.US.629.23.1
sp. zn. I. ÚS 629/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2023 č. j. 76 ICm 1848/2013, 102 VSPH 441/2020-3747 (KSLB 76 INS 22654/2011), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., insolvenční správkyně dlužníka JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., sídlem Mozartova 679/21, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 5. 2020 č. j. 76 ICm 1848/2013-2003 odmítl podání stěžovatelky označené jako "žaloba na obnovu řízení pro zmatečnost ..." podané v řízení o žalobě stěžovatelky na vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011. Stěžovatelka proti uvedenému usnesení krajského soudu podala dne 26. 5. 2020 odvolání v zastoupení obecným zmocněncem Jaroslavem Jandou.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v odvolacím řízení usnesením ze dne 26. 1. 2023 č. j. 76 ICm 1848/2013, 102 VSPH 441/2020-3740 (KSLB 76 INS 22654/2011) stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů předložila písemnou plnou moc udělenou panu Jandovi jako obecnému zmocněnci, z níž se bude podávat jeho oprávnění k zastupování stěžovatelky v projednávané věci v době podání odvolání. Vrchní soud upozornil, že stěžovatelka sice byla panem Jandou jako obecným zmocněncem zastoupena v řízení o její žalobě podle plných mocí z roku 2016, avšak dne 3. 2. 2020 udělila plnou moc pro zastupování v řízení Marii Nedvědové, advokátce, což současně znamená, že tehdy došlo k ukončení zastoupení panem Jandou. Na uvedené usnesení reagoval pan Janda doručením jemu udělené plné moci ze dne 19. 5. 2022 s tím, že se paní Nedvědová se stěžovatelkou dohodla na ukončení zastoupení ke dni 19. 2. 2020, avšak ode dne 19. 2. 2022 zastupovala paní Nedvědová stěžovatelku v jiných řízeních na základě jiných plných mocí.
3. Vrchní soud poté napadeným usnesením odvolací řízení zastavil pro nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v nedostatku plné moci udělené panu Jandovi ke dni podání odvolání. Vrchní soud shledal, že stěžovatelka, resp. pan Janda sice doložili, že paní Nedvědová stěžovatelku nezastupovala již ode dne 19. 2. 2020, nic to však nemění na tom, že ve spise není založena plná moc k zastupování stěžovatelky panem Jandou ke dni podání odvolání, tedy dne 26. 5. 2020. Oprávnění pana Jandy zastupovat stěžovatelku udělené v roce 2016 bylo vypovězeno spolu s udělením plné moci ze dne 3. 2. 2020 paní Nedvědové podle §28 odst. 3 o. s. ř. Ani předložení plné moci pro pana Jandu ze dne 19. 5. 2022 nemohlo zhojit tuto vadu, protože mezitím dne 22. 11. 2021 stěžovatelka opět zmocnila k zastupování paní Nedvědovou.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že vrchní soud rozhodl přehnaně formalisticky. Stěžovatelka na výzvu vrchního soudu doložila plnou moc pro pana Jandu ze dne 19. 5. 2022, čímž vytýkaný nedostatek odstranila. Je přitom jejím právem, zda ji v řízení zastupuje advokát, nebo obecný zmocněnec. Soudní spis nadto obsahuje plné moci udělené panu Jandovi v roce 2016. Stejně tak bylo doloženo, že v únoru 2020 již paní Nedvědová stěžovatelku nezastupovala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. V nyní posuzované věci stěžovatelka napadenému usnesení vytýká tzv. přepjatý formalismus, zastavil-li vrchní soud odvolací řízení pro nedostatek podmínky řízení, kterou stěžovatelka ve skutečnosti měla odstranit. Vrchní soud přitom již v usnesení ze dne 26. 1. 2023, kterým stěžovatelku vyzval k doložení plné moci, srozumitelně popsal, jakými konkrétními nedostatky podání stěžovatelky trpí. Z uvedeného usnesení je zřejmé, z jakého důvodu nelze akceptovat plné moci udělené panu Jandovi v roce 2016, jakož ani plnou moc mu udělenou v roce 2022. Tyto okolnosti vrchní soud dále rozvedl v napadeném usnesení, ze kterého se srozumitelně podává, proč nedostatky podání nelze zhojit ani doložením ukončení zastoupení paní Nedvědovou v únoru 2020. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti opakuje táž tvrzení, se kterými se adekvátně vrchní soud v napadeném usnesení vypořádal. Stěžovatelka ve svém důsledku věcně nereflektuje řádně odůvodněnou a o relevantní právní úpravu opřenou argumentaci vrchního soudu v napadeném usnesení.
3. K obdobné procesní situaci se dále Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2522/10 (N 81/65 SbNU 101) týkajícím se postupu soudu při nedoložení plné moci v kontextu ústavně zaručeného práva na přístup k soudu. Z uvedeného nálezu se podává, že je-li účastník řízení zastoupen zmocněncem, musí být oprávnění zmocněnce vystupovat před soudem jménem účastníka řízení doloženo plnou mocí. Není-li tato plná moc předložena, soud podle §104 odst. 2 o. s. ř. učiní vhodná opatření, aby tento nedostatek odstranil. Nestane-li se tak, v zásadě platí, že nedoložení plné moci zmocnitelem nebo zmocněncem nevede k zastavení řízení, nýbrž soud bude nadále jednat pouze s účastníkem řízení. Podá-li návrh osoba, která se označuje za zmocněnce, ačkoli její oprávnění k zastupování nebylo doloženo plnou mocí, záleží na tom, zda byl či nebyl návrh podepsán kromě této osoby také účastníkem řízení. Je-li návrh podepsán i účastníkem řízení, pohlíží soud nadále na uvedeného účastníka jako na osobu, jež v řízení zastoupena není. Je-li ovšem takové podání podepsáno jen tvrzeným zástupcem účastníka, vede okolnost, že se uvedený nedostatek podmínky řízení nezdařilo odstranit, k zastavení řízení.
4. V nyní posuzované věci se z odvolání doručeného dne 26. 5. 2020 (veřejně dostupného v insolvenčním rejstříku v oddíle C2 na č. l. 185) podává, že jej za stěžovatelku sepsal pan Janda. Podání rovněž podepsal a odeslal pan Janda. Uvedené podání není podepsáno stěžovatelkou. Vrchní soud v reakci na tato zjištění stěžovatelku upozornil na jím zjištěné nedostatky, srozumitelně popsal, jakou povinnost stěžovatelka musí splnit (doložit zastoupení ke dni podání odvolání), proč nelze považovat za dostačující dosavadní obsah spisu, a jaké následky nedoložení plné moci bude mít. Zastavil-li vrchní soud napadeným usnesením odvolací řízení za dané procesní situace, nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Lze tak shrnout, že vrchní soud v napadeném usnesení přednesl dostatečně pádné argumenty pro zastavení odvolacího řízení a Ústavní soud nemá na základě tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti důvod tyto závěry jakkoli zpochybňovat. Napadené usnesení není projevem libovůle či svévole, ani nenese prvky tzv. přepjatého formalismu.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu