ECLI:CZ:US:2023:1.US.863.23.1
sp. zn. I. ÚS 863/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Závorkové, zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem ve Štětí, Kostelní 172, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 13/2022-350 ze dne 20. 12. 2022, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 307/2020-266 ze dne 9. 6. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 8 C 56/2018-213 ze dne 25. 8. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, b) Heleny Cardové, c) Lenky Činčurové, d) Veroniky Fenglové, e) Stanislavy Fučíkové, f) Jitky Hiekové, g) Jana Horáka, h) Mileny Korousové, ch) Tomáše Pivoňky, i) Simony Pivoňkové, j) Mgr. Věry Rážové, k) Petry Zikové a l) Šárky Hiekové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se u Okresního soudu v Litoměřicích („nalézací soud“) domáhala zrušení spoluvlastnictví k pozemku, který vlastnila společně s vedlejšími účastníky. Předmětný pozemek je orná půda o výměře 4 542 m2, která je ve skutečnosti rozdělená na sedm zahrádek — pět udržovaných a dvou ležících ladem.
3. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podílové spoluvlastnictví k předmětnému pozemku zrušil a sporný pozemek přikázal do podílového spoluvlastnictví několika původních spoluvlastníků [vedlejších účastníků b), g), ch), i), j), k)]; „novým“ vlastníkům uložil povinnost zaplatit peněžitou náhradu stěžovatelce a zbývajícím vedlejším účastníkům. Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil jako věcně správné; v jednotlivých výrocích jej však změnil, aby velikost podílů formálně odpovídala 1/5 a aby opravil zjevný omyl nalézacího soudu. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na ochranu vlastnictví, protože materiálně nerespektovaly zákonnou zásadu, že přednostním způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozdělení společné věci. Nově vzniklé pozemky by podle stěžovatelky v případě rozdělení nebyly příliš malé a ani jejich hodnota by nebyla příliš nízká; o přikázání části pozemku do vlastnictví projevila zájem pouze část původních spoluvlastníků (osm ze třinácti). Stěžovatelka namítá, že ona a její sestry [vedlejší účastnice e) a h)] nepřistupovaly k věci svárlivě, pouze se snažily domoci dědictví k nemovitosti, která byla jejich předkovi v době komunismu zabavena. Ostatní vedlejší účastníci stěžovatelce a jejím sestrám nikdy neplatili nájemné, odmítali pozemek vyklidit, a přesto dostali přednost před dědičkami původního vlastníka. Spor řešily stěžovatelka a její sestry více než 30 let, což se podepsalo na jejich zdraví; částka, kterou stěžovatelka obdržela je nižší, než byly skutečné náklady na soudní spory. Ani cena zjištěná znaleckým posudkem podle stěžovatelky v době rozhodování odvolacího soudu již neodpovídala ceně obvyklé; náhrada je proto nepřiměřeně nízká. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že občanský zákoník stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nýbrž i závazné pořadí, v němž mohou být použity. Nalézací soud stěžovatelce a jejím sestrám část pozemku přidělit mohl, a to i s ohledem na existenci přístupové cesty; jeho postup však představuje de facto vyvlastnění.
5. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti, která byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Návrh je včasný a není nepřípustný (§75 odst. 1 téhož zákona); stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Obecné soudy podle Ústavního soudu právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví svým postupem neporušily, neboť přednostně a nikoliv jen formálně možnost reálného rozdělení sporného pozemku zvažovaly. Závěr, že by rozdělením pozemku na 12 částí mezi všechny původní spoluvlastníky vznikly příliš úzké pruhy, které by neodpovídaly skutečnému užívání, v důsledku čehož by se výrazně snížila jejich hodnota, je logický a srozumitelný. Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout ani krajskému soudu, který své posouzení hodnoty pozemků — jež je zejména v kompetenci obecných soudů — založil na případně snížené užitné hodnotě nově vzniklých částí (viz bod 15 napadeného rozsudku). Existence přístupové cesty v tomto ohledu na závěru obecných soudů o nepraktičnosti rozdělení nic nemění.
8. Namítá-li nyní stěžovatelka, že nalézací soud mohl přikázat jí a jejím sestrám odpovídající části pozemku, které by příliš malé nebyly (částí pozemku by v takovém případě bylo 8), pomíjí dvě zásadní skutečnosti: Zaprvé, původní důvod nepřikázání části pozemku stěžovatelce a jejím sestrám spočíval v tom, že nebyly ochotny zaplatit přiměřenou náhradu za případně přikázané části pozemku zbývajícím vedlejším účastníkům (viz bod 22 napadeného rozsudku nalézacího soudu a bod 16 napadeného rozsudku krajského soudu). Zadruhé, stěžovatelka a její sestry „bez věcných a logických argumentů“ trvaly na přidělení konkrétních částí pozemku (viz tamtéž). Byť Ústavní soud přesvědčení stěžovatelky a jejích sester o „přednostním právu“ na užívání pozemku s ohledem na historické souvislosti z lidského hlediska chápe, ze zákona žádné takové přednostní právo při rušení podílového spoluvlastnictví nevyplývá. Naopak, právě přiměřená náhrada, kterou stěžovatelka a její sestry nebyly ochoty zaplatit, představuje ve smyslu §1147 občanského zákoníku zákonný předpoklad, bez kterého nelze část společné věci do vlastnictví přikázat.
9. Podle Ústavního soudu tedy obecné soudy původní podílové spoluvlastnictví zrušily a vypořádaly ústavně konformním způsobem. Namítá-li stěžovatelka obecně, že jí přiznaná náhrada za její podíl není přiměřená, lze uvést, že nalézací soud přiměřenou náhradu stanovil podle obvyklé ceny pozemku zjištěné na základě znaleckého posudku (viz body 8 a 25 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Stěžovatelka cenu, tj. 125 Kč za 1 m2, v ústavní stížnosti ostatně blíže nerozporovala, byť v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení, z něhož pro ni vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou dostatečně podpoří tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022].
10. Z důvodů uvedených výše Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu