ECLI:CZ:US:2023:1.US.880.23.1
sp. zn. I. ÚS 880/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Fišera, insolvenčního správce dlužníka R. K., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem, sídlem Hřebíčkova 1320, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2023 č. j. KSOL 16 INS 8254/2016, 1 ICm 829/2017, 33 ICdo 69/2022-477, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2021 č. j. 1 ICm 829/2017, 13 VSOL 543/2018-403 (KSOL 16 INS 8254/2016) a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. KSOL 16 INS 8254/2016, 1 ICm 829/2017, 24 ICdo 63/2020-333, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a A. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSOL 16 INS 8254/2016 prohlásil úpadek dlužníka R. K. Vedlejší účastnice se poté žalobou u téhož soudu domáhala vyloučení blíže určených nemovitých věcí (pozemků a rodinného domu) z majetkové podstaty dlužníka, protože sice formálně podle kupní smlouvy ze dne 26. 4. 2013 převedla na dlužníka vlastnické právo k těmto věcem, avšak ve skutečnosti dlužník dříve slíbil, že jde o jakýsi druh investice. Kupní cenu nikdy nezaplatil. V domě nadále bydlí vedlejší účastnice a chová se k němu jako vlastnice, na rozdíl od dlužníka. Krajský soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2018 č. j. 1 ICm 829/2017-138 (KSOL 16 INS 8254/2016) žalobu zamítl. Shledal, že kupní smlouva není neplatná pro nedostatek vážnosti vůle. Uvedený rozsudek potvrdil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 10. 4. 2019 č. j. 1 ICm 829/2017, 13 VSOL 543/2018-213 (KSOL 16 INS 8254/2016).
3. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil uvedený rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, protože se nevypořádal s tvrzením, že kupní smlouva odporuje dobrým mravům a zákazu tzv. lichevních smluv. Nejvyšší soud proto uložil vrchnímu soudu, aby se s touto problematikou vypořádal. Vrchní soud nato napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu tak, že se uvedené nemovité věci vylučují z majetkové podstaty dlužníka. Vrchní soud po doplnění dokazování shledal, že vedlejší účastnice pod vlivem dlužníka, kterému plně důvěřovala jako osobě znalé, přistoupila k uzavření rizikového obchodu bez reálné ekonomické prognózy. V důsledku toho vedlejší účastnice přišla o vlastnictví k domu, aniž obdržela jakékoli protiplnění. Dlužník pak využil její nezkušenosti a plné důvěry, aby bezplatně získal nemovité věci a zatížil je zástavním právem a získal pro sebe úvěr. Podle Policie České republiky přitom dlužník obdobný model jednání využil i u jiných osob. Kupní smlouva je proto neplatná jako tzv. lichevní smlouva podle §3 ve spojení s §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
4. Následné dovolání stěžovatele, jako insolvenčního správce dlužníka, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť je neshledal přípustným. Stěžovatel v dovolání namítal, že objektivní znak lichvy zde založila skutečnost, která nastala až po uzavření smlouvy, což odporuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu však vrchní soud v napadeném rozsudku vyšel ze zjištění, že úmysl nezaplatit kupní cenu měl dlužník již při uzavírání smlouvy; ve fázi kontraktačního procesu přisvědčil vedlejší účastnici, že převod vlastnického práva bude jen "na oko" za účelem investice, jejíž výnos vedlejší účastnici nikdy neposkytl. Vrchní soud proto rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že závěr obecných soudů o tzv. lichevním charakteru kupní smlouvy v nyní posuzované věci odporuje ustálenému doktrinálnímu chápání zákazu lichvy podle soukromého práva. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že objektivní znak lichevních smluv, tedy srovnání hodnot jednotlivých protiplnění, musí být dán v okamžiku uzavření smlouvy. To v nyní posuzované věci neplatí, protože pro vrchní soud bylo rozhodné, že dlužník vedlejší účastnici nezaplatil kupní cenu. Tento závěr tak odporuje rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 a navazující judikatuře, jakož i komentářové literatuře, podle které musí "hrubý nepoměr" vzájemně poskytnutých plnění vyplývat již ze samotné smlouvy, tedy musí být přítomen k okamžiku kupní smlouvy. V kupní smlouvě v nyní posuzované věci však byla sjednána kupní cena 3 500 000 Kč. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy měly přihlédnout při zkoumání znaků lichvy ke všem okolnostem konkrétní věci. Zde přitom obecné soudy opomněly, že vedlejší účastnice svým úředně ověřeným podpisem stvrdila, že od dlužníka obdržela kupní cenu, aby mohl stěžovatel získat úvěr. Vedlejší účastnice tak "naprosto vědomě lhala" a úvěrující banku uvedla v omyl. Platí přitom, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání. Nadto vedlejší účastnice do insolvenčního řízení přihlásila svoji pohledávku vůči dlužníkovi na zaplacení kupní ceny, byť po jejím promlčení. Obecné soudy proto nerespektovaly svou povinnost udělat vše pro nalezení spravedlivého řešení věci. Zde je nutné upřednostnit zájem věřitelů na uspokojení jejich pohledávek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16 Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžejní námitkou stěžovatele v nyní posuzované věci je tvrzení, že závěr obecných soudů o tzv. lichevní povaze kupní smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí a dlužníkem představuje projev "libovůle", protože takový závěr odporuje ustálenému judikaturnímu a doktrinálnímu chápání daného institutu. Stěžovateli lze sice v obecné rovině přisvědčit, že taková vada podle rozhodovací praxe Ústavního soudu zpravidla představuje tzv. kvalifikovanou vadu, která povede k porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Jak se však podává z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel obdobnou argumentaci uplatnil v dovolání. Nejvyšší soud se pak s tímto tvrzením vypořádal tak, že podle něj nemohou být závěry předcházejících rozhodnutí v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, protože zde nešlo o skutečnosti, které nastaly až po uzavření smlouvy. Nejvyšší soud zdůraznil, že pro vrchní soud bylo rozhodné, že samotný převod vyjádřený v kupní smlouvě byl proveden pouze "na oko" a úmysl dlužníka nezaplatit kupní cenu, resp. účastnit se transakce, která pro vedlejší účastnici byla značně nevýhodná, existoval již v době kontraktačního procesu.
9. Takové odůvodnění Ústavní soud považuje za přesvědčivé, srozumitelné a logické. Argumentace stěžovatele tak představuje pouhou pokračující polemiku s věcnými a řádně odůvodněnými závěry obecných soudů, nehledě na to, že stěžovatel ve svém důsledku tvrzení Nejvyššího soudu nereflektuje. Obecné soudy tedy vyšly z toho, že objektivní znak lichvy existoval již v době uzavření smlouvy a jejich závěry doktrinálnímu a judikaturnímu chápání dotčeného institutu neodporují. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a jsou doktrinálně udržitelná. Nadto podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (řádně odkazované v napadeném usnesení) je třeba při hodnocení objektivního znaku lichvy zohlednit konkrétní okolnosti věci, což ostatně stěžovatel sám zdůrazňuje.
10. Obecným soudům nelze vytknout důvodně ani to, že nedostály své povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení věci, zejména v komplikovaných a netypických věcech [srov. např. bod 32 nálezu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 (N 212/83 SbNU 369) či bod 21 nálezu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 2337/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice sice vědomě lhala, stvrdila-li svým podpisem obdržení kupní ceny, avšak jednala tak pod tlakem dlužníka a v důvěře v něj. Nadto z takového jednání sama vedlejší účastnice žádnou výhodu nezískala, protože šlo o úvěr dlužníka. Uvedené okolnosti neodůvodňují nutnost zpochybnit závěry obecných soudů ve smyslu ústavního požadavku nalézt spravedlivé řešení věci.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu