ECLI:CZ:US:2023:1.US.93.23.1
sp. zn. I. ÚS 93/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Plcha, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3145/2022-206 ze dne 24. 10. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 433/2021-152 ze dne 2. 3. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 203/2020-117 ze dne 13. 10. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 7 odst. 1, 10 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel působil jako neuvolněný místostarosta obce J. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jeho žalobu, kterou se vůči vedlejší účastnici domáhal poskytnutí omluvy a zaplacení částky 30 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jeho majetku, příjmech a závazcích. Předmětné informace vedlejší účastnice zveřejňovala v centrálním registru oznámení podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., jehož ustanovení §14b odst. 1 písm. a), b) a c) Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020 (N 22/98 SbNU 257; 149/2020 Sb.), a to s odkladem vykonatelnosti uplynutím dne 31. 12. 2020. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu. Dovodil totiž, že odvolací soud věc stěžovatele meritorně posoudil v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1021/2022 ze dne 13. 9. 2022, podle kterých platí, že postup vedlejší účastnice nepředstavoval nesprávný úřední postup, neboť zásah do práva na soukromí nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů derogačního nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností.
3. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že v návaznosti na přijetí derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 opakovaně vyzýval vedlejší účastnici, aby promítla přijaté závěry Ústavního soudu o protiústavnosti předmětné úpravy do své aplikační praxe a aby poskytnuté informace již nezveřejňovala neústavním postupem, ale aby je zveřejňovala pouze na žádost. Vedlejší účastnice však takto začala činit až ke dni 6. 11. 2020 v důsledku přijetí rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 173/2020. Obecné soudy podle stěžovatele pominuly, že vedlejší účastnice popsaným nesprávným úředním postupem (zveřejňováním údajů) i po vydání derogačního nálezu porušovala stěžovatelova základní práva na ochranu jeho soukromí a informačního sebeurčení. Stěžovatel odkazuje zejména na nález sp. zn. IV. ÚS 579/22 ze dne 18. 10. 2022, ve kterém čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že rozhodnou-li obecné soudy, že orgán veřejné moci postupující podle ustanovení zákona prohlášených Ústavním soudem za neústavní v situaci, kdy byla vykonatelnost zrušujícího výroku odložena, se nedopouští nesprávného úředního postupu a žalobce nemá nárok na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, porušují právo žalobce na soudní ochranu. Podle stěžovatele je absurdní, že Nejvyšší správní soud na jedné straně dovozuje, že derogační nález Ústavního soudu správním orgánům brání sankcionovat porušení povinnosti veřejných funkcionářů podat oznámení o svých údajích, když obecné soudy na druhou stranu dovozují, že postup vedlejší účastnice nepředstavoval nesprávný úřední postup. Podle stěžovatele byla ústavně chráněná práva popřena či vyprázdněna aplikací protiústavní zákonné normy. Stěžovatel dále odkazuje na další judikaturu, ze které podle něj vyplývá, že orgány veřejné moci jsou povinny důsledky shledané protiústavnosti zákonné úpravy promítnout do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů zrušené ustanovení zákona neaplikovat, a to bez ohledu na prospektivní účinek derogačního nálezu. Stěžovatel konečně zdůrazňuje, že Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 22. 11. 2022, ve spojených věcech C-37/20 a C-601/20, Luxembourg Business Registers, vyslovil nepřípustnost plošného zveřejňování údajů o skutečných majitelích.
4. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u obecných soudů [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná (§72 odst. 3 téhož zákona). Je v celém rozsahu přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu jak v části týkající se omluvy, tak v části týkající se požadované částky 30 000 Kč. Byť advokátka stěžovatele nepředložila plnou moc splňující požadavky podle §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterých plná moc musí být vystavena teprve poté, co byla vydána rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřuje, Ústavní soud advokátku nevyzýval k doplnění řádné plné moci. Učinil tak z důvodu procesní ekonomie, protože z ústavní stížnosti vyplynul jiný důvod jejího odmítnutí, pro který by ani odstranění uvedené vady podání nemohlo nic změnit na výsledku řízení (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2294/22 ze dne 11. 10. 2022).
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. V projednávané věci jde primárně o určení, zda lze postup vedlejší účastnice posoudit jako nesprávný úřední postup s ohledem na účinky derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje na závěry sp. zn. IV. ÚS 579/22, aniž by jakýmkoliv způsobem reflektoval, že byly překonány stanoviskem pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 57/22 ze dne 29. 11. 2022 (4/2023 Sb.). V citovaném stanovisku plénum Ústavního soudu dospělo k jasnému závěru, že nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 neměl za následek nezákonnost postupu vedlejší účastnice, která jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovala každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti. Ze stanoviska přitom zároveň vyplývá, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů v období do 31. 12. 2020 nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem. S těmito závěry není posouzení Nejvyšším soudem vyjádřené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1021/2022 ani v napadeném usnesení co do výsledku rozporné; napadená rozhodnutí proto z ústavního hlediska zjevně obstojí (viz obdobně usnesení sp zn.. II. ÚS 25/23 ze dne 24. 1. 2023, či usnesení sp. zn. I. ÚS 2280/22 ze dne 13. 12. 2022). Ústavní soud v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění citovaného stanoviska.
7. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu