ECLI:CZ:US:2023:1.US.938.23.1
sp. zn. I. ÚS 938/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2023 č. j. 50 To 35/2023-51 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. ledna 2023 č. j. 32 PP 1/2023-43, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byla podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. 6 To 102/2015, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. 10 T 11/2015, a v trvání jednoho roku, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 2 T 81/2015 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 67 To 237/2021.
3. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu se podává, že důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byla skutečnost, že dosud neuplynula zákonem stanovená šestiměsíční lhůta pro podmíněné propuštění podle §331 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud zdůraznil, že daná lhůta uplyne až dne 2. 5. 2023, neboť stěžovatelova poslední žádost o podmíněné propuštění byla usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. 50 To 257/2022 pravomocně zamítnuta. Uzavřel proto, že stěžovatel svoji žádost podal předčasně, a to nehledě na skutečnost, jakou část z nařízeného výkonu trestu odnětí svobody již vykonal, neboť tato okolnost se posuzuje až při věcném projednání žádosti.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. S názorem okresního soudu se ztotožnil a dodal, že smyslem §331 odst. 5 trestního řádu je zabránit opakovaným žádostem odsouzených o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za situace, kdy podmínky pro podmíněné propuštění byly v nedávné době věcně přezkoumány.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že napadené rozhodnutí okresního soudu vychází z §77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, a že byť se postupně ukládané tresty odnětí svobody považují z hlediska jejich výkonu za trest jediný, z hlediska procesního nelze extenzivním výkladem odkazovat na trest, který byl uplynutím stanovené doby již vykonán. Závěrem ústavní stížnosti žádá z důvodu naléhavosti s ohledem na to, že je osobou se zdravotním postižením, o přednostní projednání ústavní stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Okresní soud i krajský soud svá rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně vysvětlily, proč nebylo možno přistoupit k věcnému projednání žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a této žádosti vyhovět.
10. Jak uvedl již krajský soud v napadeném rozhodnutí, je nutné rozlišit, kdy je možné podat žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a kdy je možné takovou žádost opakovat. Než soud začne žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přezkoumávat, musí posoudit, zda byly pro takový postup splněny podmínky §331 odst. 5 trestního řádu, tj. zda žádost byla opakována až po uplynutí šesti měsíců od právní moci posledního zamítavého rozhodnutí. V nyní posuzované věci zákonem stanovená šestiměsíční lhůta pro opakování žádosti stěžovatele uplyne až dne 2. 5. 2023, neboť jeho poslední žádost o podmíněné propuštění byla usnesením krajského soudu ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. 50 To 257/2022 pravomocně zamítnuta. Nelze tak nic namítat proti závěru rozhodujících obecných soudů, že stěžovatel danou žádost podal předčasně, a to nehledě na skutečnost, jakou část z nařízeného výkonu trestu odnětí svobody již vykonal, neboť tato okolnost se posuzuje až při věcném projednání žádosti.
11. Ústavní soud nemá z hlediska ústavního pořádku žádné výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť neshledal, že by jejich postupem došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele. Závěry obecných soudů pokládá za racionální a obhajitelné.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. S ohledem na to, již nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci, neboť právní osud ústavní stížnosti sdílí i návrh na přednostní projednání podle §39 zákona o Ústavním soudu. Navíc bylo rozhodnuto v krátké době od podání ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu